Jan Strouhal - Forbes

Zatím tiše odpočívá v hostivařském depu a čeká na svou rozsáhlou renovaci. Už za rok ale bude jezdit po pražských kolejích a vozit soukromé pasažéry, kteří si ke zpříjemnění jízdy budou moci dát třeba pivo. A nebude červená, nýbrž tmavě modrá, takže ji v ulicích hned poznáte. To i kvůli jejímu atypickému vzezření.

Řeč je o nové výletní tramvaji T3 Coupé, kterou v říjnu 2018 uvede do provozu Dopravní podnik hlavního města Prahy (DPP). Na pomoc si přizval designérku Annu Marešovou, která jí se svým týmem vtiskne originální podobu.

Čtěte také: Dobrý den, tady robot. Praha spustila chatbota ke kartě Lítačka

Pražský dopravní podnik chce navázat na oblíbenost tzv. mazací tramvaje, která si během necelých tří let získala mnoho fanoušků. Jen na facebookové stránce ji sleduje přes 10 tisíc lidí.

„Dopravní podnik chtěl navázat na úspěch mazačky a chtěl jí komerčně vozit lidi,“ říká pro Forbes designérka Anna Marešová. Podnik ji oslovil před rokem a vybral si ji jako hlavní autorku nové tramvaje, jejíž koncept bude oficiálně představen ve středu v rámci zahájení Designbloku. Návštěvníci si tam kromě skic budou moci až do pondělí prohlédnout konkrétní prvky z tramvaje, a dokonce se v ní i projet pomocí virtuální reality.

Konečná realizace tramvaje s označením T3 Coupé pak bude představena na zářijovém veletrhu kolejových vozidel InnoTrans v Berlíně.

V současné době je schválen návrh tramvaje, finalizují se technické dokumentace a v hostivařské opravně už čeká vysloužilá Tatra T3, která se stane základem nového výletního vehiklu.

„T3 je prostě legenda,“ říká Anna, která má k tramvajím už dlouho blízko. Tématu těchto kolejových vozidel se věnovala ve své bakalářské práci a také navrhla „moderní a dobře řešený“ koncept tramvaje pro Prahu.

U T3 Coupé ale nepůjde o klasický retrovůz s původními prvky. „Sice se mi líbí kresby autora Tatry T3, architekta Františka Kardause, a miluji poetiku 60. let, ale i tak jsem nechtěla dělat klasickou retrotramvaj, ale posunout ji dál a udělat moderní oldtimer tramvaj,“ říká Anna, která vybrala i charakteristickou barvu laku – ta bude plně modrá, a v současném vozovém parku tak bude nová T3 Coupé vyčnívat.

Foto: Anna Maresova designers

„Chceme zkombinovat věci, které jsou pěkné. Chodíme po vozovnách a hledáme staré blinkry, reflektory a další díly, ale už jich moc není,“ popisuje Anna, která má v týmu i studenty UMPRUM.

Moderní výletní tramvaj tak nakonec příliš podobná té mazací nebude. První idea kabrioverze totiž z hlediska bezpečnosti neprošla.

Čtěte také: Red Dot pro vibrátory české designérky

Tramvaj bude mít jedny vstupní a výstupní dveře, přičemž její druhá polovina bude sice zastřešená, ale po jejích bocích nebudou okna. Ta se tam budou instalovat mimo letní sezonu kvůli maximálnímu využití. Navíc od podzimu do jara je tradičně vysoká poptávka po pronájmu podobných speciálů.

A pokud vám bude z profilu připomínat výletní retroautobus Škoda RTO, bude to tím, že střešní okna budou použita právě z této legendy.

„U T3 Coupé se můžeme opřít o bohaté zkušenosti a unikátní know-how našich tramvajových opraven, které potvrzují tradiční českou řemeslnou kvalitu. Jejich prestiž na evropském trhu může i díky této realizaci ještě vzrůst,“ dodává generální ředitel a předseda představenstva Martin Gillar.

Pokud jde o interiér, ten se bude také zásadně lišit od prostor tramvají, na které jsme zvyklí. Vagon bude koncipován pro 40 lidí, zaujme vás na něm více prostoru, dřevěná podlaha používaná na jachtách, pult pro DJ i malý bar, který vychází z interiéru tramvaje T1, nebo sklopné sedačky. To kdyby se osazenstvu zachtělo tančit.

„Bude se totiž také používat k pronájmu pro soukromé oslavy či večírky a bavili jsme se i o tom, že by mohla být zavedena i pravidelná linka třeba v pátek večer jako takový předstupeň večerní zábavy,“ vysvětluje Anna na závěr.

Designérka Anna Marešová s lístky z T3 Coupé, které dostane každý cestující. Foto: Jan Schejbal

Nová výletní tramvaj mezi speciály v Praze kromě mazačky doplní komerční a historické jízdy nebo nostalgickou linku 23. Jen loni DPP realizoval více než 1800 komerčních jízd.

O celém projektu se také natáčí dokumentární film, jehož premiéra se očekává na podzim příštího roku.

Rohlik, Twisto, Bonami, Biano, Glami nebo Driveto. To jsou jen některé z projektů z portfolia dravé investiční skupiny Miton. A taky úspěšné. Mezi její povedené „exity“ se řadí Dámejídlo a z nedávné doby Slevomat.cz se Skrz.cz, o čemž jsme na Forbesu informovali jako první.

Poslechnětě si také: ▶ Forbes Startup podcast s Lenkou Kučerovou: Berlín lepší než Karlín

„Je to win-win situace. Pro Slevomat to bude obrovský nový drive, jelikož se dostali do stáje mezinárodního hráče, který konsoliduje aktivity ve velmi podobné oblasti,“ říká v dalším díle Forbes Startup podcastu šéf Mitonu David Špinar, odborník zejména na výkonnostní marketing.

„Oni v jejich stáji nejsou malý koníček někde vzadu, ale podstatné aktivum, které dokáže inspirovat i ostatní, protože Slevomat dělá řadu věcí lépe než Angličani,“ dodává k akvizici, kde kupcem byl britský fond Secret Escapes. Obchod podle něj může pomoci českým manažerům, kteří by mohli zažít zajímavý kariérní růst.

Miton se Slevomatu těžko vzdával. „Se Slevomatem jsme vdali dceru. Ona vás opouští a vy jste smutní. Chtěli byste ji mít doma, protože je fajn. Na druhou stranu jste pyšní, co z ní vyrostlo a jakého ženicha si našla.”

Na druhou stranu prodej podílu uvolnil Mitonu ruce a naplnil mu peněženku. Tento internetový cirkus, jak jej partneři skupiny často v nadsázce označují, se tak nyní rozhlíží po nových příležitostech.

„Peníze, které jsme s investicí získali, nám umožní investiční ticket zvýšit. Nemusí jít o statisíce eur, ale může to být i větší. Ale rozhodně nechceme hned všechno rozšustrovat,“ říká David a dodává, že Miton chystá nové věci.

A které projekty investiční skupiny s kořeny na severu Čech zajímají? „Klasický e-commerce retail – tedy e-shopy – nás tolik netáhne, byť máme Bonami a jsme s ním spokojeni, ale vlastně i Rohlik,“ vysvětluje David.

Pokud jde o Rohlik, do toho celý Miton vkládá velké naděje. “Rohlik rozhodně jede na mnohem větších úspěch (než Slevomat). To je o patro vyšší hra. I Tomáš Čupr říká, že to je jeho životní role,” říká David Špinar.

Jak se dostat se svým projektem k investorům z Mitonu? Kde je nejlépe oslovit a co očekávat, že bude Miton za jejich projekt požadovat? To vše jsme probírali v podcastu.

Život je vyšší kategorií než plán. Své o tom ví David Šiška, šéf internetového prodejce designových bytových doplňků a dnes už i celého nábytku Bonami.cz a také člen letošního ročníku žebříčku talentovaných mladých Čechů Forbes 30 pod 30.

Davidovi se i přes počáteční neúspěch se startupovým projektem Universator v kariéře daří. Díky zmíněnému „fuck-upu“ se poznal s jedním ze zakladatelů a partnerů investiční skupiny Miton Ondřejem Raškou a i díky tomu dnes může vést e-shop, který letos plánuje na tržbách překonat 700 milionů korun.

„Je to kombinace více faktorů,“ říká David k růstu Bonami. Vede jej od května loňského roku a za tu dobu s ním stihl expandovat po zemích střední a východní Evropy, naposledy se tak stalo v Rumunsku. „Na příští rok se chystáme opět (k expanzi), zvažujeme nyní Maďarsko a Bulharsko,“ říká v podcastu.

Radost z kariérního posunu a růstu byznysu mu ale před třemi lety zkazila zpráva o jeho zdravotním stavu.

„Na ulici jsem zničehonic spadl, ztratil na chvíli vědomí, ale vůbec to neřešil. Po dvou letech, kdy se to stupňovalo a už se to stávalo každý týden, jsem šel k doktorovi,“ vzpomíná David na dobu, kdy mu byl diagnostikován nádor na mozku.

O svém stavu řekl jen svým nejbližším a partnerům z Mitonu, až letos na konci října se se vším svěřil na blogu. „I kdyby můj příběh měl pomoct jen jednomu člověku, pak to má smysl.“

Davidovi se samozřejmě během posledních let vlivem zjištěné diagnózy změnily hodnoty. „Uvědomil jsem si více věcí. Hodně jsem se soustředil na výsledek, na růst, na rozvoj. A ne tolik jsem se zajímal o vztahy, neposlouchal jsem své tělo a zdraví. V tom jsem se rozhodně změnil,” vypočítává.

A i když už podstoupil operaci a nádor je v posledních letech po kontrolou, stal se z něj také velký zastánce možná trochu tabuizovaného tématu – eutanazie. „Já jsem určitě pro, i když je to těžké téma. Pro mě je strašně důležitá a hodnotná svoboda v životě. A pokud mi někdo říká, jakým způsobem mám ze světa odejít, tak mi to přijde špatně,“ říká ve Forbes 30 pod 30 podcastu.

Je to čtvrt roku, co jsme psali o tom, že dvojka na českém trhu s módou Pietro Filipi, kterou založil podnikatel Petr Hendrych před 24 lety, je na prodej. A dnes už je jasné, kdo se stane novým vlastníkem. Bude jím třicetiletý investor Michal Mička, v poslední době známý svým venture fondem Incomming Ventures.

Současnou akvizici provádí ale se svým dalším vehiklem, společností C2H private equity investující do zaběhlých společností.

A právě tato firma koupila 80 procent české módní značky. Hodnotu investice nesdělila, omezila se jen na vyjádření, že celá transakce je ve „výši několika desítek milionů korun“, které by měly Pietru Filipi zajistit konkurenceschopnost nejen na českém trhu.

Michal Mička, nový CEO Pietro Filipi

„Chceme posunout především kvalitu produktů a také technologie. Až upevníme postavení na českém trhu a vybudujeme kvalitní online zázemí, rádi bychom rozšířili naše zastoupení na zahraničních trzích,“ říká Michal Mička, zakladatel společnosti C2H, který se v české módní firmě zároveň posouvá do pozice CEO.

Jedním z hlavních důvodů, proč se dvaapadesátiletý podnikatel Petr Hendrych snažil prodat část nebo celou firmu, byly finanční potíže, do kterých se Pietro Filipi v posledních dvou letech dostal. Loňský obrat se totiž firmě meziročně propadl z 543 milionů korun na 478 milionů a zisk EBITDA poprvé klesl do záporných čísel – loni firma prodělala před zdaněním, úroky a odpisy 1,3 milionu.

Nový majitel se chce soustředit na proměnu Pietro Filipi v moderní a technologickou společnost připravenou reagovat na potřeby trhu nejen v offlinu, ale především v online světě. Mička plánuje stabilizovat prostředí uvnitř společnosti a přitáhnout do firmy ty nejlepší lidi z oboru.

Petr Hendrych, zakladatel Pietro Filipi

„My jsme se rozhodli jít cestou evoluce, ne revoluce. I z toho důvodu ve společnosti i nadále zůstává Petr Hendrych, jehož zkušenosti pro nás budou velmi důležité,“ dodává Mička.

Michal Mička je jako investor rozkročen na třech nohách. V posledních dvou letech buduje fond Incomming ventures se zaměřením na investice v oblasti e-commerce. C2H Private Equity pak primárně investuje do zaběhnutých firem a třetí odnož C2H Real Estate investuje do nemovitostí.

Že je život plný nečekaných zvratů, by mohl osmadvacetiletý Jan Klusoň tesat do kamene. Nejdříve si užíval „nezřízeného“ života, poté málem přišel o zrak a musel podstoupit i odstranění nádoru hlavy. To byl jeho životní zlom.

Dnes pomáhá spojovat talenty a firmy na kariérním portálu Proudly, který má po dvou letech fungování tým o 20 členech a generuje téměř 20milionový roční obrat.

„Můj otec mi vždy říkal, že když nejde o život, tak nejde o nic. Dnes už mu rozumím a řídím se podle toho,“ říká hned v úvodu setkání pohodlně uvelebený ve svém křesle.

Čtěte také: Řízná jako pivo. Příběh ženy, kterou uhranul svět za pípou

Příběh Jana Klusoně totiž rozhodně není jen o úspěchu. Tomu předcházelo – a to doslova – tvrdé vystřízlivění a dlouhá kocovina. „Na začátku vysoké školy to byl jeden velký večírek, který neměl konce. Jenže najednou byla na účtu nula. Z našetřených peněz od rodičů na studium jsem neměl ani na zaplacení nájmu.“

Sice byl v té době na dně, ale Honzova hrdost mu nedovolila říct si o pomoc rodičům, kteří by ho určitě nenechali bez střechy nad hlavou. Vymyslel „lowcostové“ řešení:

„Když nebylo místo u kamarádů, spal jsem v autě a chodil se ráno sprchovat do školní posilovny. Neměl jsem peníze ani na jídlo. Tak jsem v pondělí nakoupil půl kila nejlevnějšího salámu Junior a zbytek týdne jsem už dokupoval pouze čerstvé rohlíky. Řešení za pětistovku měsíčně,“ vypočítává.

Stále se ale potácel sem a tam a nevěděl, jakým směrem se má vydat. Kýžený odraz ode dna přišel paradoxně až se zdravotními problémy a následnou rekonvalescencí. Ve třetím ročníku studia informačních technologií mu lékaři diagnostikovali zánět sítnice, který byl bohužel extrémně blízko centra vidění. Doktoři mu řekli, že s největší pravděpodobností přestane vidět. Teprve v tuto chvíli si Jan začal opravdu vážit svého života a každodenních maličkostí – které vidí…

Jeho oko se nakonec zázrakem podařilo zachránit. Součástí léčby byla ale chemoterapeutika a silné dávky kortikosteroidů, jejichž vedlejším efektem je nespavost. A díky tomu začal hodně číst a během jednoho semestru splnil dvakrát více předmětů, než jeho alma mater běžně doporučovala.

Čtěte také: Když dřevo víří vzduch. Jak si vrtulí z Vyškova všimli filmaři z Hollywoodu

„Měl jsem v té době hodně zvláštní pocity. Přišel jsem na test, který měl trvat hodinu, a já jej napsal na 100 procent za deset minut. Zbylých 50 minut jsem si ale nedokázal kvůli nespavosti vzpomenout na svoje jméno,“ přibližuje Jan své tehdejší stavy.

Kamarádi ve škole ho po jeho návratu nemohli poznat. Z kluka, který vymetal večírky, se ze dne na den stal zcela jiný člověk plný cílevědomosti a zodpovědnosti. V té době si také uvědomil, že IT a programování není pro něj to pravé ořechové. Sebral proto odvahu, ukončil bakalářská studia a i za cenu propadnutí veškerých kreditů šel místo toho studovat nový obor multimédií na VŠE.

Se svým druhým studijním pokusem už Honza naložil zcela jinak. Od začátku začal pracovat v grafické a multimediální laboratoři a založil při VŠE Marketing club, který funguje dodnes. Jenže osud mu zasadil další ránu.

Na začátku druhého roku studia multimédií mu cestu opět zkřížilo zdraví – pěticentimetrový nádor v hlavě. Jan měl ale podruhé velké štěstí. I když zákrok nebyl vůbec jednoduchý, podařilo se lékařům nádor z hlavy odstranit bez trvalých následků.

Když se pak vrátil do školy, začal okamžitě obesílat inzeráty na marketingové pozice ve všech možných firmách. „Paradoxně mě nikam z těch desítek pohovorů nevzali. Ale díky mým aktivitám na škole si mě sami vybrali zakladatelé Studenta media, abych jim vedl kariérní portál pro studenty Unijobs,“ vzpomíná Jan na svoji první pracovní příležitost.

Místo juniorní pozice tak Jan dostal k řízení celý projekt. Unijobs vedl jeden rok, poté přišel za majiteli s tím, že dále už v této podobě firmu vést nechce. Požadoval změnu byznys modelu. Z původní inzerátové nabídky práce pro studenty udělal multimediální kariérní showroom, na kterém se pracovní nabídka zobrazuje díky pokročilým technologiím v té nejreálnější podobě.

A tak vznikl kariérní a dnes už milionový portál Proudly, kde dnes kromě menších společností inzerují i velké nadnárodní korporace.

„Přestali jsme mluvit o přátelském kolektivu a příjemném pracovním prostředí, ale začali jsme je ukazovat. Věříme, že je to způsob komunikace, který je nejen užitečnější a autentičtější, ale také se na něj snadno zvyká, a cesta zpět k uniformním inzerátům už není možná,“ uzavírá Honza svůj dosavadní příběh.

Zatímco tendr na vypsání provozovatele pro systém sdílení kol v Praze (tzv. bikesharing) je nyní u ledu, česká metropole nedostatkem sdílených kol trpět rozhodně nebude.

Kromě dnes nejviditelnějších růžových kol Rekola a žlutých kol od čínského startupu Ofo do hlavního města mohou brzy přijít i další podobné služby.

Čtěte také: ▶ Forbes Startup podcast s Davidem Špinarem o hledání další pecky Mitonu

„Ofo ani Rekola nejsou zdaleka poslední společnosti, které v Praze budou. Mohu prozradit, že se na nás už obrátily tři nebo čtyři další vesměs čínské společnosti jako Ofo,“ říká Sylva Švihelová, specialistka na rozvoj dopravy Magistrátu hlavního města Prahy, v dalším dílu Forbes Startup podcastu, tentokráte věnovanému právě bikesharingu.

Ta také uvedla, že hlavní město nyní připravuje první regulatorní rámec pro tyto platformy a dlouhodobou vizí je vytvořit kartu na způsob Lítačky, díky které budou lidé moci jezdit nejen veřejnou dopravou, ale i přes bikesharingové platformy.

Zleva Sylva Švihelová, Vítek Ježek a Jakub Ditrich

Praha vs. cyklisté

Dalšími hosty podcastu byli Vítek Ježek za Rekola a Jakub Ditrich, který podniká v oblasti elektrokol a do Česka přivedl čínský startup Ofo, jehož žlutá kola v říjnu zaplavila městskou část Praha 7.

Oba si pochvalují růst zájmu o sdílení kol, zároveň ale poukazují na jeden neduh, který v české metropoli stále přetrvává. „Je to hodně o infrastruktuře, ta je klíčová,“ upozorňuje Vítek Ježek z Rekol, jehož startup není aktivní jen v Praze, ale i v Brně a dalších městech České republiky, na dlouhodobý tristní stav infrastruktury pro cyklisty v Praze.

„Je to nemohoucnost města se prosadit,“ přidává se Jakub Ditrich za Ofo, které má (zatím jen) v Praze 7 rozmístěných 300 kol, po celém světě jich provozuje na 12 milionů.

„Problémem je jen zrušit parkovací místo, je kolem toho velký humbuk,“ kontruje Sylva Švihelová a dodává: „Je to o vnímání cyklistů v prostoru. Dost lidí nadává na cyklisty na chodníku. Nechceme je na chodníku, nechceme je na vozovce. Kde tedy mají jezdit?“ ptá se.

„Díky tomu, že tu bude spousta kol v ulicích, se vytváří slepice a to vejce v podobě infrastruktury vznikne samo,” věří Jakub Ditrich.

V podcastu jsme dále rozebírali čím dál vyšší přítomnost sdílených kol v ulicích a s tím související výhody a nevýhody bezstanicových systémů nebo také to, ve kterých evropských městech se Praha může inspirovat.

Všechny podcasty z redakce českého Forbesu si můžete poslechnout zde.

Pamatuje si na to velmi živě, kdo by taky ne. Už měl sbaleno na třítýdenní dovolenou, kterou chtěl strávit v klidu pod palmami slunných Filipín. Jenže zrovna v tu dobu zčistajasna přišla neodolatelná výzva v podobě tendru na ředitele české divize skupiny komunikačních agentur Publicis One, která je světovou dvojkou v oboru.

„Moc jsem tomu nedával šance, ale i tak jsem zrušil dovolenou na Filipínách a šel jsem do toho,“ začíná vyprávět svůj příběh šestatřicetiletý Tomáš Varga, současný šéf Publicis One, ve své prosklené kanceláři v pražských Holešovicích.

Čtěte také: Data plná příběhů. Jak český „šelmostroj“ mění řízení velkých firem

Možná je to náhoda či souhra osudu, ale ze svého okna dohlédne i na sídlo společnosti LMC, kde v minulosti čerpal první zkušenosti. To když už ve svých 26 letech řídil marketingové aktivity s rozpočtem 100 milionů korun. Pro kluka bez velkých zkušeností šlo o obrovské sousto. A skvělou příležitost.

Ale nepředbíhejme. Tomáš Varga se totiž do světa reklamy a marketingu dostal nepřímo díky své lásce k elektronické muzice. Rodák z Košic ve svých 17 letech vyrazil společně se svou třídou na poznávací exkurzi po Praze, kde záměrně přičichl i k nočnímu životu.

„Utekli jsme z našeho ubytování. Věděli jsme, že existují kluby Radost FX a Roxy, jelikož už v té době jsem měl rád elektronickou muziku. A byl to pro mě nakonec tak obrovský zážitek, že jsem věděl, že vysokou školu budu chtít studovat v Praze,“ vrací se do doby před téměř dvaceti lety s trochu potutelným úsměvem.

„Když chcete pařit, potřebujete peníze,“ říká k době, kdy se už procházel po chodbách pražské VŠE. Tam studoval podnikový management, svět marketingu jej ale přitahoval vždy, tak se na něj časem specializoval.

A hned po zapsání do semestru si Tomáš začal hledat brigády. Šel na to z gruntu. V té první totiž zametal ulice, ta druhá už byla diametrálně odlišná – začal pracovat v hotelu, kde se scházela smetánka a diplomaté. „Když tohle děláte v osmnácti, pochytíte kodex chování,“ říká a zaboří při tom lžičku do měkkého dortíku, který hbitě podala jeho osobní asistentka.

To, jak se chovat ke starším, mu hodně pomohlo při pohovorech, což zužitkoval hned ve výběrovém řízení na místo marketingového asistenta v Microsoftu. Pravé nadšení ale nabral až ve zmiňovaném LMC, kam přestoupil záhy. Firmu založil podnikatel Libor Malý, který je znám svým neotřelým manažerským přístupem, jenž dává šanci i mladým, progresivním lidem.

„Libor jednoho dne řekl, že se rozhodl investovat milion korun do marketingu, a zeptal se: Kdo se toho chopí? Nikdo to nechtěl dělat, tak to spadlo na mě,“ usmívá se Tomáš.

Jenže milion během čtyř let nabobtnal až na rovnou stovku. V té době Tomáš dostal šanci poznat detaily ozubených koleček celého marketingového soustrojí.

Po šesti letech v LMC zaslechl volání z Barrandova. To když si jej v roce 2008 povolal současný ředitel České televize a tehdy šéf televize Nova Petr Dvořák. Tomáš dostal na starosti strategický rozvoj značek. Jenže přišla krize, propady na inzertním trhu a také první finanční problémy rumunského magnáta Adriana Sarba. „Vlastník CME v reakci na to zastavil veškeré rozvojové projekty,“ vysvětluje důvod svého odchodu po pár měsících působení na Nově.

Od té doby se začal psát jeho příběh ve skupině Publicis. Nejdříve nastoupil do digitální divize Zenith Media, která ve světě byla dvojkou na trhu, jenže v Česku co do velikosti byla na chvostu. „Pochopil jsem, že něco je blbě,“ říká milovník cestování a adrenalinu v podobě například bungee jumpingu.

Tomáš viděl spásu v digitálních aktivitách, začal se soustřeďovat na jejich rozvoj a úspěch této divize jej postupem času vynesl až na ředitele firmy. „Když jsem začínal v Zenithu, byli jsme v digitálu dva. Když jsem se stal šéfem, bylo nás tam přes 60 lidí,“ ilustruje růst a nastupující význam digitálních aktivit v poslední dekádě.

Čtěte také: Když je na účtu nula. Příběh vymetače večírků, který mění styl náboru lidí

A když si chtěl po třech letech v ředitelském křesle odpočinout právě na Filipínách, došlo k obměně managementu mateřské skupiny Publicis One a k nabídce účastnit se tendru na jejího nového šéfa. Tomáš svými vizemi přesvědčil zahraniční vlastníky, a tak dostal do ruky otěže dnes světové dvojky na trhu, která v Česku sdružuje 12 agentur a má celkem 380 zaměstnanců.

Nový šéf po svém nástupu razantně otočil strategickým kormidlem. Agentury totiž v té době procházely krizí, možná spíš měli krizi jejich klienti. V rámci toho, jak marketingový byznys nabobtnal a vyrojilo se mnoho jeho odnoží, za jednotlivými klienty chodili digitální, mediální, kreativní agentury či specialisté na sociální sítě, youtubery atd.

„Klient tak mohl během jednoho dne absolvovat klidně šest schůzek s jinými týmy, ale přitom ze stejné firmy. To pro něj bylo doslova depresivní,“ odůvodňuje, proč jeho hlavním cílem bylo vytvořit klientsky centralizovanou agenturu.

„Extrémně jsem obrátil kurz a začali jsme růst. Stali jsme se jednou z nejrychleji rostoucích agentur v posledních pěti letech,“ říká po roce a čtvrt působení v čele české divize Publicis One. Důkazem budiž příchod nových velkých klientů, jako je Daimler, Raiffeisenbank nebo Nestlé.

Pokud jde o budoucnost trhu s marketingovými agenturami, tu vidí – jak jinak – v digitálu.

„Standardní pojetí marketingu, jak jej známe jako print, televize, bannery a podobně, roste. Ale ne dramaticky. Dramaticky roste práce s daty a konzultační byznys jako celek,“ vysvětluje.

„V minulosti se udělal produkt a pak se k tomu udělala kreativa. Teď se spíše přemýšlí, jaký produkt udělat, aby byl prodatelný,“ říká na závěr našeho setkání a odchází směrem ke svému vozu. Tam mu v přehrávači bude hrát jeho oblíbený Carl Cox, který jej od dob, kdy toužil po nočním životě v Praze, stále nepustil.

Navrhl ho Jan Kaplický, vyrábí jej Lasvit a chladit šampaňské v něm budou hlavně Angličané. Lepší osud si jen těžko mohl přát. Řeč je o originálním cooleru, který tento podzim foukají skláři ze sklárny Ajeto, patřící právě pod českou designérskou firmu.

Čtěte také: ▶ Forbes Making of…: Jak vzniká vinylová deska v GZ Media

Místo schované tak hluboko v lesích, že by jej těžko hledal i čert z nedalekých Pekelných dolů (ano, tam, kde se natáčelo S čerty nejsou žerty). Možná by jej ale přitahovalo teplo, které zde sálá z mnoha pecí.

Zavedlo by jej na kraj vesničky Lindava na Novoborsku, kde malá sklárna Ajeto, patřící Lasvitu, realizuje zmíněnou prestižní zakázku pro tenisový All England Club.

Ale dost už bylo slov. Říká se, že jeden obrázek jich vynahradí tisíc. A co teprve video… Video plné píšťal, ohně, rozžhavené skloviny a mistrného řemesla českých sklářů.

Zpěvačka a herečka Žofie Dařbujánová má za sebou perný rok. Hlavně díky kapele Mydy Rabycad, pro kterou nejenom zpívá, ale i píše texty. Během náročné festivalové sezony s ní stihla vyjet do Spojených států a Kanady a ještě při tom s kolegy kapelníky přichystat svým fanouškům nové album M.Y.D.Y., které pokřtili v listopadu v pražské Lucerně.

„Teď už je volněji, až jsem z toho nervózní. Zase bych do nějakého kolotoče naskočila,“ říká rusovlasá zpěvačka v úvodu podcastu Forbes 30 pod 30.

Kolotoč se ale brzy opět rozjede. Mydy Rabycad totiž po Novém roce chystají turné ke svému novému albu a Žofie prozradila, že na jaře se vydají hrát opět do Spojených států.

Skupina, která se svezla na vlně electroswingu, nyní hraje svůj vlastní styl, který pojmenovala jako glamtronic. „Glamtronic nám dodává svobodu. Tím, že jsme si ho vymysleli, můžeme hrát téměř cokoliv. U electroswingu mi přišlo, že už není kam pokračovat,“ říká Žofie pro ni tak charakteristickým lehce chraplavým hlasem.

Žofie k nám přišla tak, jak ji všichni známe z pódií – ryšavé vlasy, rudé rty, třpytky kolem očí, šátek ve vlasech a pestrobarevné extravagantní oblečení. O to už se pro celou kapelu stará módní návrhářka, sama Žofie by ale časem také ráda rozjela svou módní značku, což chtěla udělat už letos. Nová deska a muzikantské povinnosti její start ale oddalují.

„Vím, že to udělám, ale zatím nevím kdy. Je to něco, na čem bych si chtěla dát hodně záležet. Nic, co bych chtěla dělat po kouskách,“ říká v podcastu.

Jak udělat z české kapely skupinu světového formátu? Čemu frontmanka Mydy Rabycad nikdy neodolá a bude vždy ryšavá, tak jak ji známe celou dobu? To vše se dozvíte v aktuálním podcastu výše, všechny ostatní podcasty Forbesu jsou k poslechu zde.

„Když jsem sem šla, musela jsem se smát,“ říká mi hned v úvodu rozhovoru sympatická blondýnka v zelenozlatých šatech, když zrovna naproti mně usedá do modrého křesla v kavárně v útrobách pražské Kotvy.

Čtěte také: Animátor z gymplu. Je mu šestnáct let a už radí manažerům s jejich projevem

Na roli, kdy má být zpovídána, totiž donedávna vůbec nebyla zvyklá. „Mám vždycky pocit, že melu blbosti,“ směje se. Není divu. Už více než osm let totiž hlavně otázky pokládá. Tou plavovláskou totiž je Lucie Špaková, kterou většina z nás zná z televizní obrazovky, kde v „primáckém“ pořadu Top Star zpovídá hvězdy českého showbyznysu. Už rok a půl má ale druhou, serióznější tvář.

V Česku totiž rozjela eventy s názvem Štroodl, na něž zve hosty z rozličných oborů, kteří jdou do hloubky předem zvoleného tématu a dělí se o své zkušenosti. A inspirují tím ostatní. Před publikum se jí zatím podařilo dostat 41 hostů, například zpěváky Tomáše Kluse a Dana Nekonečného, návrhářku Kamilu Vodochodskou nebo podnikatele Lubo Smida, Josefa Průšu či Stanislava Galíka.

Na posledním vánočním Štroodlu se jí ale podařil husarský kousek – na pódium vystoupila Marta Kubišová, která hovořila o tom, jak jí komunismus bránil dělat to, co milovala, ale i přes to mu nepodlehla a dokázala trnitou cestou projít vzpřímeně.

Zpěvačka Marta Kubišová s Lucií Špakovou

„Chtěla jsem vytvořit platformu pro moderního člověka 21. století, který chce poznat sám sebe,“ říká Lucie ke svému projektu, který má účastníky nasměrovat k sebepoznání a uvědomění si správných hodnot. Za rok a půl fungování se takto nechalo inspirovat více než 3000 návštěvníků.

„Chtěla jsem také něco interaktivnějšího, co mi v Česku chybělo. Vytvořit něco, kde lidé nebudou pouze pasivně poslouchat. Na mnoha podobných akcích jsem totiž dříve usínala,“ vzpomíná na dobu, kdy se snažila najít směr, kterým by se mohla vydat.

Třicetiletá rodačka z Jihlavy, která pochází z pěti sourozenců, má z pohledu běžného diváka bezstarostný a „zlatý“ život. Televizní angažmá jí zajistilo všeobecnou oblíbenost a samozřejmě i vstupenku mezi celebrity. Jenže rychlý mediální svět showbyznysu jí nedovoluje dostat se pořádně pod povrch, což jí bylo čím dál více líto.

„Práce na Primě je kreativní, ale neumožňuje mi, abych se tam zcela vyjádřila. Formát Top Staru má své mantinely,“ říká moderátorka, která se vydala na svou novou cestu – do hloubky lidských osudů.

Lucie první akci uspořádala v roce 2016 v menší kavárně, kam přišlo 70 lidí. „Šedesát pět z nich bylo mých dobrých přátel, ostatní jsem neznala,“ usmívá se a hned nato upjie ze svého oblíbeného proteinového shaku. Na poslední akci do Lucerny už přišlo přes 300 lidí. „Tam jsem znala jen pět z nich,“ říká s tím, že nejčastěji chodí lidé mezi 25 a 35 lety, často mladí a střední podnikatelé.

„Byla bych ráda, aby tito lidé ve svých 45 letech – až budou třeba milionáři – nemuseli řešit díru sami v sobě, ale aby měli spokojenou rodinu a harmonii v životě a nemuseli mít rozpadlé vztahy nebo být na antidepresivech. Aby znali sami sebe, dokázali s úspěchem pracovat a věděli, že jsou v životě i důležitější hodnoty,“ vysvětluje moderátorka, která odjakživa chtěla být psycholožkou nebo válečnou reportérkou.

Štroodl má různé formáty. Ten největší, kterých Lucie pořádá do roka až 12, probíhá pokaždé jinak. Základem je přednáška spíkrů a následné dotazy publika. Poté následují buď workshopy, nebo networking.

„Třeba jsem lidem řekla, ať jdou do vedlejší místnosti na panáka. A oni mohli buď na bar, nebo panáka skákat jako v dětství. Všichni šli skákat, což bylo fajn sledovat. Snažíme se tak lidi přimět, aby si vzpomněli na to, jak to bylo super, když nebyli svázaní pravidly a konvencemi,“ popisuje koncept akce, která zájemce vyjde zhruba na 500 korun.

Lucie Špaková, jak ji známe z televizních obrazovek.

Lucie celou dramaturgii realizuje sama – od nápadu na téma přes výběr hostů po samotnou organizaci eventu. Připravit jednu akci Štroodlu je pro jednu osobu časově náročné, protože to vyžaduje dlouhodobější interakci s pozvanými hosty, aby jejich příběhy odhalily správnou hloubku.

Další věcí jsou finance. Lucie akce dotovala sama ze svého platu, nyní se ale domluvila na podpoře s partnery, jako je Korunní, Doller, Blacktag digital, Marianne nebo Prima Cool. I na tom je vidět, že televize problém s jejím novým koníčkem nemá.

„Bylo potřeba vylézt z garáže a dát tomu jinou formu. Byznys jen na víře totiž neutáhnete,“ říká k tomu moderátorka, která s byznysem neměla nikdy co do činění, i když její rodiče byli podnikatelé.

Čtěte také: Perfekcionismus je cesta k vyhoření. 7 rad od ženy, která se to rozhodla změnit

„Mám v hlavě koncept pořadu, ve kterém bych mohla jít s hosty více do hloubky,“ nezapře v sobě svou profesi a celá se při tom rozzáří. „Chci, aby se lidé nebáli poznat sami sebe,“ říká.

Lucie ostatním ukazuje, kterých hodnot se mají držet a jakým směrem by se měli v budoucnu vydat. Sama v tom má jasno.

„Nechci se srovnávat s Oprah (americká moderátorka Oprah Winfrey, pozn. redakce), ale líbí se mi její způsob moderace a to, jaká je osobnost. V Česku moc takových lidí není. Je tu prostor a tam v budoucnu vidím sama sebe jako Lucii Špakovou,“ uzavírá naše setkání.

Když Češi slyší o pivu v zahraničí, protáčí se jim často panenky. „Vždyť to vůbec neumějí točit,“ říkají v podstatě sborově. A mají pravdu. My z kotliny nejlepšího piva na světě si prostě nikdy nezvykneme na teplé břečky, které nemají říz. A co víc, hlavně tu pěnu!

Čtěte také: Řízná jako pivo. Příběh ženy, kterou uhranul svět za pípou

I proto jsem byl při nedávné návštěvě Londýna příjemně překvapen, když jsem zabloudil do čtvrti Soho a narazil na hospodu BrewDog. No, zabloudil, vlastně mi tahle pivnice přistála v mailu jako jeden z tipů od barmana devátého nejlepšího baru na světě Termini, Čecha Robina Kolka.

„Pivo od mladých a alternativních sládků,“ zněl stručný popis, a já i tak věděl, že tohle musím „na vlastní chuťové buňky,“ vyzkoušet.

Až posléze jsem se ke svému překvapení dozvěděl, že se nejedná o nějaký malý alternativní pajzl, kam by se měl běžný smrtelník bát vkročit. Tahle značka s vlajkovou lodí v podobě piva Punk IPA patří už pátým rokem k nejrychleji rostoucím britským brandům v segmentu nápojářství a potravinářství.

Po celém světě se nachází přes 50 podobných barů, BrewDog vyváží do 60 zemí světa a od roku 2009 pro svůj rozvoj vybral pomocí crowdfundingu už 49 milionů liber. Letos v dubnu se stal britským unicornem, když jeho hodnota překročila miliardu liber (v přepočtu zhruba 29 miliard korun).

Za posledních sedm let se jedná o skok o více než 2500 procent. Na pivní punkáče slušný růst, který ještě zřejmě neřekl své poslední slovo.

Když už provozovnu BrewDogu nedaleko Oxford Street najdete, ničím vás na první pohled nepřekvapí. Postává před ní hlouček lidí, kteří pokuřují a nahlas se baví, přičemž se je v hluku snaží ztišovat najatá ochranka. Obrázek, který je typický pro jakoukoli hospodu večerního Londýna, kam si nejen bílé límečky jdou oddychnout po těžkém pracovním dnu.

Když vejdete dovnitř a dostanete se přes vysoké stolky až k baru, srdce každého Čecha zaplesá. Rozprostře se totiž před vámi bar se zhruba 20 pípami. Z každé z nich teče mok různých chutí a voltáží. Vybere si každý, piva tu obsahují od 0,5 % až po 17 % alkoholu, od světlých po ta nejčernější.

Na čepu je pár piv stabilně, mezi ně patří hlavně zmíněná Punk IPA s ovocným nádechem, Dead Pony Club nebo černočerný Jet Black Heart. Pak zde ale v nepravidelném rytmu rotují piva všech druhů, jako je ležák, IPA nebo ALE. Všechna piva mají kreativní názvy v podobě Santa Paws, Native Son, Vagabond nebo „vysokovoltážní“ Born to Die. Jak výstižné.

A když si pivo objednáte, hned zjistíte, že tady ho točit umí. Ne nadarmo suterén hospody, kde se nachází další bar, osvětluje velký neonový nápis Beerporn. Sice celé patro osvětluje tak rudě, že si připadáte jako v pekle, ale tady jste naopak v ráji. V pivním ráji.

Nutno podotknout, že i když se BrewDog dostal v posledních deseti letech z britských ostrovů i do zámoří a jeho „punkové“ pivo se začalo objevovat v klasických řetězcích, jako je třeba Tesco, stále si drží svůj alternativní duch.

Zatuchlejší vzduch, hlava na hlavě, barmani, kteří do sebe vloží přes 10 skleněných půllitrů, hodí si je přes rameno a odchází s nimi, jako by to byly plastové kelímky, nebo sůl, ve které je rozdrcený chmel. S nadsázkou se dá říci, že tady se pivem i solí.

Jestli tenhle duch bude zabit, to ukáže budoucnost a další růst. Do tohoto pivovaru už po celém světě investovalo 50 tisíc lidí a vy klidně můžete být dalším z nich a přidat se k téhle chmelové propagandě, která otevřela další kolo investic. Máte na to něco přes měsíc. Nejdřív jej ale běžte ochutnat.

A pokud byste přece jen nepřišli chutím piv od „vařeného psa“ na kloub, nemusíte zoufat. Jen blok odsud se totiž nachází hospoda Duck and Rice, kde točí pravou plzeň přímo z tanku.

Cheers!

Začalo to u krátkých textových zpráv, končí to u dnes oblíbené virtuální reality. Příběh ostravské firmy PresentiGO je názorným odrazem toho, jaké technologie jsme využívali před deseti lety a kam se během jedné dekády posunuly.

Český startup, který pomocí své světově unikátní platformy založené na klasickém PowerPointu šetří až třetinu času obchodníkům, se nyní dostal do dalšího levelu – virtuálního.

Čtěte také: Sen, nebo skutečnost aneb Bude někdy virtuální realita lepší než realita?

Letos si v něm připsal velký zářez, když se společně s agenturou Fallon Praha a Adastrou podílel na realizaci škodováckého svatostánku na zářijovém autosalonu ve Frankfurtu nad Mohanem, kde se prezentovala studie futuristické Škody Vision E se vším všudy. I s virtuální jízdou, která se v mnohém vymykala současným prezentacím. Vytvoření jejího obsahu bylo právě úkolem pro ostravskou firmu.

„Tahle zakázka pro Škodovku byla pro nás zakázkou snů,“ říká mi Jan Tkáč, jeden ze dvou zakladatelů PresentiGO, které už dokázalo přilákat investory z Rockaway Capital Jakuba Havrlanta.

Mladoboleslavské automobilce na konceptu Škoda Vision E odjakživa hodně záleží a jeho prezentaci celému světu nechtěla zanedbat.

„Nechtěli jen obyčejnou VR. Chtěli VR, která bude propojovat virtuální realitu a skutečnou realitu. Nejde ale o rozšířenou realitu. V tomto případě cítíte kus reálně, ale vidíte virtuálně,“ snaží se Honza přiblížit hlavní odlišnosti od klasické virtuální reality, se kterou se dnes setkáváme v rámci všemožných prezentací a her.

Návštěvníci tak kromě virtuální projížďky díky haptickým rukavicím cítili otřesy volantu během jízdy nebo dotyk tlačítek, to když si chtěli prostě jen ztlumit rádiopřehrávač na palubní desce, věrné virtuální napodobenině reálného dashboardu.

Reálnou simulaci jízdy je možné zhlédnout na záznamu jednoho člověka ve VR.

Honza Tkáč firmu založil se svým kolegou Adamem Mrštíkem před pěti lety. Už pět let předtím ale začal pracovat na podobných obchodních nástrojích; to vše, aby zefektivnil práci obchodních zástupců při prezentaci produktů, v té době hlavně pomocí esemesek.

Od systému pro sběr dat pomocí krátkých textových zpráv se postupně dostali k PowerPointu, kterému naimplementovali několik vrstev navíc. Jednak vizuální vrstvu, díky které si mohou potenciální kupci produkty prohlížet v interaktivním 3D modelu a storytellingu, a pak také analytickou vrstvu, která monitoruje efektivitu využívání prezentací a produktivitu obchodních zástupců.

„Nechceme obchodníky kontrolovat, chceme zlepšovat jejich výsledky,“ říká Honza. „A ukázalo se, že klientům šetří naše platforma ve výsledku až 30 procent jejich času,“ vypočítává přínosy.

Zakladatelé ostravského startupu PresentiGO Jan Tkáč (vlevo) a Adam Mrštík.

PresentiGO před lety chtělo dobýt i zámořský trh, nakonec z toho ale z mnoha důvodů sešlo a firma se začala soustřeďovat na rozvoj své platformy mezi tuzemskými zákazníky. Povedlo se jí to, mezi klienty dnes patří třeba UPC, Foxconn, E.ON, Linet nebo Vítkovické železárny.

Honza s Adamem si ale začali časem hrát s virtuální realitou a v rámci ní koketovat i s mladoboleslavskou automobilkou. A letos v létě se několikaměsíční námluvy přeměnily v konkrétní zakázku.

Kvůli ní musel Honza odložit svou dlouho plánovanou dovolenou, stejně jako celý – zhruba 20členný – tým PresentiGO. Na realizaci celé zakázky totiž měli jen dva měsíce. Od softwaru po hardware, a ještě k tomu připravit virtuální scenerii, kterou se ve Vision E jeho nadšenci prohánějí, to vše se muselo stihnout.

Výsledkem bylo, že se návštěvník autosalonu mohl z garáže svého pomyslného domu projet ve Škodě Vision E po pobřeží zalitém ranním sluncem, přes panoramatické sklo sledovat hejno letících ptáků nad hlavou, až se komplexem tunelů dostal do Vision City. K tvorbě grafiky využili software Houdini, který s oblibou pro své efekty používají i filmaři.

„V prvních dvou třetinách vývoje šlo vše na jedničku, ale když jsme nechali počítač upgradovat u jiné firmy na dvě grafické karty, kde každá snímá jedno oko, přestal nám fungovat volant,“ vrací se k prvnímu zádrhelu, který ale celý tým dlouhou dobu ne a ne vyřešit.

Postupem času přišli na to, že pracovník třetí firmy pro implementaci karet připojil k počítači klávesnici Logitechu a tím do stroje nahrál ovladače, které způsobily nefunkčnost volantu. „Taková drobnost, a zabralo nám to strašně času,“ říká Honza dnes už s úsměvem.

Celá prezentace se totiž nakonec i přes dílčí menší problémy povedla na jedničku. V kokpitech se během autoshow vystřídalo přes 2000 návštěvníků a Škodovka je dnes využívá i na dalších akcích. „Jako malá firma z Ostravy jsme se vcelku dobře zapsali a to chceme zúročit,“ říká s nadsázkou Honza a zároveň už s vážností přiznává, že jsou se Škodou Auto ve spojení kvůli další zakázce.

„Ale vše funguje přes tendry, takže nikdo nemá nic jisté,“ hodnotí střízlivě situaci.

Čtěte také: V e-shopu jako před zrcadlem. Češi vyvíjí první virtuální kabinku na světě

PresentiGO by se ale spíše než marketingových prezentací chtělo držet těch obchodních, odkud vzešlo. Jestli se mu to po letošním úspěchu v oblasti virtuální reality podaří, je otázkou. Tenhle startup ale bude zajímavé sledovat, má totiž zasazeno hodně semínek, ze kterých může vyrůst strom globálního významu.

V životě je často potřeba učinit odvážná rozhodnutí, abyste se dostali na vysněné místo. Extrémně těžké je to zejména v případě, kdy kvůli svému snu vystavujete riziku i své blízké, či dokonce rodinu. Třeba tím, že si vezmete úvěr a ručíte jejich nemovitostí.

„Cítila jsem se provinile, že utrácím strašně moc peněz za školné,“ uvádí mě do obrazu na první pohled plachá ekonomka a dnes už manažerka Ivona Hrušová Butcher, která se takto před lety zadlužila kvůli získání titulu MBA. Plachá je jen na pohled, za sebou má pracovní zkušenost, kterou se mohou chlubit jen ostřílení vlci – vlci z Wall Street.

Ivonu si všichni, již v době finanční krize sledovali ekonomické dění a finanční trhy, mohou pamatovat z televizních obrazovek a novinových sloupků jako analytičku společnosti Next Finance či spolupracovnici dřívější Národní ekonomické rady vlády (NERV). V posledních letech se jí ale razantně otočil život.

Vdala se za amerického „mariňáka“, čtyři roky pracovala na Wall Street a teď se se svým manželem vrací do Česka a rozjíždí zde investiční fond, který Češi ještě neznají a který řeší problémy majitelů zakladatelů, kteří se chtějí zbavit svých firem či jejich podílů a snaží se tak vyřešit problém „Kam s ním?“.

„Postupně jsem poznávala, že je to jen povídání, a pokud neinvestujete vlastní peníze a peníze investorů, nemá to takovou váhu,“ začíná Ivona vyprávět nad šálkem kávy a vrací se tím do doby před osmi lety, kdy byla analytičkou.

Časem se tedy se svou urputností rozhodla vypravit za zkušenostmi do zahraničí, kde chtěla získat titul MBA, který odemyká další kariérní možnosti.

„Bylo to asi nejtěžší rozhodnutí, které jsem kdy udělala. Věděla jsem totiž, že jakmile na jednu z těchto škol půjdu, upíšu se k tomu, žít životem 100hodinových pracovních týdnů a splácet půjčky,“ vysvětluje.

Školné na prestižních amerických univerzitách vyjde ročně na vyšší desítky tisíc dolarů a nejinak tomu bylo i na Kellog School of Management, kterou Ivona se svým manželem, kterého potkala během lyžování v Alpách, nakonec úspěšně vystudovala.

„Utratila jsem za školu více, než rodiče vydělali za celý život,“ vzpomíná Ivona na roční školné ve výši 60 tisíc dolarů, do kterého samozřejmě nejsou započítány životní náklady. Právě tehdy školné financovala i hypotékou na dům svých rodičů.

Chicagská škola ale za astronomické částky nabízí kvalitu, letos byla dle Economistu vyhlášena nejlepší školou pro získání titulu MBA celosvětově a studenty v ní mentorují kapitáni amerického byznysu jako Harry Kraemer (bývalý CEO Baxteru), Tim Calkins (marketingový expert pro mnoho Fortune 100 firem), Philip Kotler (také marketingový expert) nebo Dale Mortensen (nositel Nobelovy ceny za ekonomii).

„Na tu školu jdete proto, abyste se učil od lidí kolem sebe,“ říká dlouhovlasá manažerka, která v té době v rámci zlepšení finanční situace rozjela i firmu na import evropských koní do USA. Američané za jednoho koně platili zhruba 30 tisíc dolarů.

„Přemýšlela jsem, jestli se to nemá stát mou prací, ale vzhledem k nabídkám, které mi po škole začaly chodit…,“ říká. Ivona si po škole mohla začít užívat zájmu investičních bank a fondů z Wall Street. A i když její spolužáci končili hlavně v investičním bankovnictví, ona přijala nabídku newyorského hedgeového fondu Magnitude Capital, který spravuje aktiva za miliardy dolarů.

„Pracovat v hedgeovém fondu je velmi prestižní,“ vysvětluje Ivona, proč si vybrala zrovna tuto práci, kde se od investičních strategií dostala na post viceprezidentky. Po čtyřech letech náročné práce, kdy manžela potkávala jen o půlnoci doma, dospěla k dalšími milníku. S chotěm totiž začali navštěvovat konference ohledně takzvaných search fondů, které vznikly v roce 1984 ve Stanfordu a které oba uhranuly.

Jedním z charakteristických znaků těchto fondů je, že neinvestují do mnoha firem, jako je tomu u venture či private equity fondů, ale pečlivě si vybírají jen jednu firmu, kterou převezmou. Manažeři fondu pak firmu sami řídí a rozvíjejí a zodpovídají se tím investorům. Typicky jde o rodinné firmy nebo firmy s jedním majitelem zakladatelem do 200 zaměstnanců a o velikosti mezi 3 a 12 miliony eur.

„Zakladatelé se firmu často bojí prodat. Bojí se, že je koupí konkurence a jejich značka zanikne či se bude podřizovat mateřské společnosti. V případě prodeje private equity se zase bojí osekání nákladů, výpovědi známých a podobně,“ vysvětluje Ivona, která v Česku rozjela fond Continuum s palebnou silou až 20 milionů eur.

„Naším dlouhodobým cílem je firmu rozvinout a stát se většinovými vlastníky. V řádu až 15 let postupně vykoupit investory,“ dodává Ivona, která je nyní v kontaktu se zahraničními i českými investory, kteří už mají prodej své firmy za sebou. Vkládají do ní svou důvěru s vědomím, že search fondy přináší průměrný roční výnos kolem 37 procent.

A ta se již málem překlopila v reálný obchod, když v létě Continuum užuž kupoval jednu českou IT firmu. „Nakonec jsme našli problémy v účetnictví,“ vysvětluje, proč to nakonec nevyšlo. Třeba to vyjde na druhý pokus.

Česká republika je plná firem s jedním majitelem, kteří nemají byznys komu předat. A Ivona by v tomto ráda pomohla, a navíc posunula jejich firmu dále, ideálně za hranice Česka.

„Máme šikovné podnikatele, spoustu skvělých nápadů,“ říká na závěr našeho povídání.

Pavel Turek platí za předního českého opinion leadera v oblasti sportovního marketingu a monetizace nových sportovních odvětví.

Během 17 sezon ve formuli 1 spravoval miliardové roční rozpočty, úzce spolupracoval s legendárními piloty Mikou Häkkinenem, Davidem Coulthardem a dalšími a přišel s řadou nápadů, které zůstávají dodnes platné a nepřekonané – například dvousedadlová formule, jízda s monopostem za polárním kruhem nebo uvedení vozu F1 do stavu beztíže.

V roce 2013 se stal Pavel Turek komerčním ředitelem letecké série Red Bull Air Race. Zeptali jsme se jej, jak se člověk dostane od první brigády na manažerský vrchol světového motorsportu.

Neplýtvejte energií, investujte ji
Když mi bylo 21 let, moje studentská brigáda v německém koncernu Reemtsma přerostla v práci na plný úvazek. Přidejte k tomu denní studium VŠE a dokážete si představit, jak hektické období to tehdy bylo.

Zpětně viděno to byla právě tahle zkušenost, co mě připravilo na život v tempu formule 1 i Red Bull Air Race.

Naplno si to uvědomíte až později, ale mezi dvacátým a třicátým rokem jste opravdu k nezastavení. Využijte toho a investujte energii správným směrem – klišé „vaše budoucí já vám poděkuje“ sedí naprosto přesně.

Čtěte také: Petr Kováčik (Skrz.cz): Jak jsem během pár let vybudoval stamilionový startup

Štěstí přeje připraveným. A aktivním
O formuli 1 jsem měl v polovině 90. let základní povědomí z německé RTL. Reemtsma, pro kterou jsem tehdy pracoval už přímo v centrále v Hamburku, se v roce 1996 stala titulárním sponzorem stáje McLaren.

Ta zpráva mě zastihla na pracovní schůzce. Dodnes si živě vybavuju, jak jsem vyběhl ze zasedačky a chtěl být první, kdo se bude na tak velkém projektu podílet. Bylo mi 25 let, anglicky jsem se teprve učil a ve firmě jsem působil 4 roky.

Pár měsíců nato už jsem seděl v letadle směrem do Portugalska na svou první Grand Prix. Dnes si uvědomuju, jak riskantní krok to tehdy ze strany představenstva Reemtsmy byl. Troufám si říct, že nedopadl vůbec špatně, a od té doby věřím, že když vás hodí do vody, zkrátka plavte.

Nedělejte změnu pro změnu
Už jsem měl za sebou kus odvedené práce v McLarenu, když mi na stole přistála neskutečná konkurenční nabídka. Dnes by se zdálo přirozené po ní skočit, nakonec fluktuace zaměstnanců napříč obory se začíná měřit spíše v měsících než v letech, natož v dekádách.

Mně se však vyplatilo vyčkat a barvy neměnit. Ron Dennis, tehdejší šéf McLarenu, se rozhodl, že nikam nepůjdu, a nabídku dorovnal.

Když vám odjinud nabízejí víc pravomocí, zodpovědnosti, svobody nebo peněz, zjistěte si, jak se k věci staví vaše současná firma. Možná vás stejně jako mě příjemně překvapí.

Pavel Turek. Foto: Vladimír Rys

Vytvořte si vlastní pravidla
Když ještě formuli 1 šéfoval Bernie Ecclestone, platilo jednoduché pravidlo. Jakékoli mediální výstupy v rádiu jedné míle od okruhu – i do vzduchu – musí osobně schválit.

My jsme ale často neměli čas čekat na posvěcení shora, fungovali jsme v neskutečném tempu. Co jiní plánovali půl roku, náš tým připravil za dva týdny. Pravidlo jedné míle jsme respektovali, ale nenechali se jím zdržovat. V jednom období jsme tak například natočili přes 100 filmů o různých aspektech života ve formuli 1 a jejím fungování, aniž bychom se přiblížili na méně než míli k okruhu. Filmy jsme režírovali, natáčeli a distribuovali bez jakékoholi omezení.

Pokud vás v práci svazují striktní pravidla, nemusíte je nutně porušovat nebo bojovat za jejich změnu. Často stačí jen vymyslet, kdy, kde a jak se můžete realizovat, aniž by se vás týkala.

Čtěte také: Manažer MALL a investor Vít Endler: Jak jsem vydělal svůj první milion

Obklopte se lidmi, kteří za to stojí
Mimo svou práci ve formuli 1 a Red Bull Air Race jsem se vždy věnoval vlastnímu podnikání. Zákon sice definuje cíl podnikání jako dosažení zisku, takový cíl mi ale přijde příliš krátkozraký. Když se rozhoduju, jestli jít do toho či onoho projektu, zajímá mě na prvním místě jeho lidská stránka a až pak obchodní potenciál, šance profesně se posunout apod.

Pokud se chystáte vzít nové místo nebo se pouštíte do podnikání, musíte být s ostatními zainteresovanými lidmi na stejné vlně. Jakmile to mezi vámi lidsky skřípe, nebude vám spolupráce dělat radost, ať vám z ní v budoucnu na účet přiteče jakékoli množství peněz.

Vyhledávejte okamžiky, při kterých se vám svírá žaludek
Na jeden z prvních ve svém pracovním životě vzpomínám dodnes – stojím před kamerou, rozsvítí se červené světlo a já vím, že cokoli řeknu, uslyší a uvidí živě diváci po celé zemi. Na takové situace se můžete připravovat na kurzech, načíst si první poslední a pilovat svůj výkon před zrcadlem, nejvíc vás ale nakonec stejně naučí realita.

Když se vám z představy příštích okamžiků svírá žaludek, užívejte si to – nejspíš se pouštíte do něčeho, co vás jako člověka i profesionála posune o krok dál.

Zlatá medailistka z posledních olympijských her v Soči Eva Samková má díky své disciplíně možnost podívat se takřka po celém světě. Za ideálními sněhovými podmínkami se nejraději vydává do Spojených států. Málo lidí a prašan, to je to, co snowboardcrossovou královnu láká nejvíce.

Čtěte také: Neprožívejte to. 10+1 rada, jak se udržet ve formě, dle medailisty Vávry Hradilka

Zároveň ale rozhodně nezanevřela na české hory, na kterých se kromě tréninku věnuje i výchově mladých snowboardových nadějí. Pojeďte se s vlčí dámou podívat na její tři oblíbené destinace. Místa, kde je pro ni radost trénovat nejen na nadcházející olympiádu, závodit nebo si prostě jen tak užívat zimu.

Lyžařský ráj

„Jedno z mých nejoblíbenějších středisek je Buttermilk v Aspenu. Vím, že hodně lidí, kteří tam byli, tvrdí, že je Aspen nejlepší. Já za sebe můžu potvrdit, že je to pravda. Díky širokým sjezdovkám a takřka ideálnímu sněhu si tam ježdění opravdu užijete,“ vysvětluje česká reprezentantka.

Zimní středisko v Coloradu patří k nejoblíbenějším lyžařským a snowboardovým destinacím. Zároveň se můžete spolehnout, že nestrávíte hodiny ve frontách na vlek.

„Oproti evropským střediskům není v Americe tak narváno. Sníh vydrží i odpoledne kvalitní; díky tomu, že je sušší a měkčí, nemám strach spadnout a zároveň perfektně drží na hraně. Často jsem si po tréninku s týmem vyrazila jen tak pojezdit. Navíc jsem v Aspenu byla dvakrát druhá na prestižních X-Games.“

Zpátky domů

Pokud pátráte po tom, kam Eva Samková vyráží lovit ideální sněhové podmínky, nemusíte nutně přeletět oceán. Stačí se porozhlédnout doma, i české hory mají své kouzlo.

„Poslední dobou jsem si s týmem oblíbila areál na Dolní Moravě. Máme tam takřka ideální zázemí, ubytování přímo u sjezdovky a připravenou trať i ve chvíli, kdy jinde moc nešlo trénovat,“ vyjmenovává Samková přednosti střediska.

Kromě tvrdé dřiny a tréninku si před olympijskými hrami najde i chvíli na to, aby se věnovala výchově nadějných mladých jezdců.

„Jako každý rok i letos na začátku ledna chystáme uspořádat snowboardcrossový kemp. Ten není jen o dětech, máme hodně široké věkové rozpětí. Po kempu tam navíc perfektně připravená trať zůstane pro lidi a přece jen, v České republice není moc míst, kde je postavená kvalitní snowboardcrossová trať,“ připomíná čtyřiadvacetiletá závodnice.

S prknem z vrtulníku

Ale ideální poježdění není třeba vždy hledat jen na připravených sjezdovkách. Na opravdové dobrodružství se olympijská medailistka teprve chystá. A bude o co stát.

„Snažím se jezdit i na jiné výlety než jen na sjezdovky. Rozhodla jsem se vyrazit na heliboarding na Island. Slyšela jsem, že jsou tam místa pro freeride jako nikde na světě. Představte si, že se spustíte z vrcholu hory a dojedete prakticky až k moři. Na něčem podobném jsem byla jednou v Kanadě a byl to naprosto neskutečný zážitek. Když to jednou zkusíte, chtěli byste pak pořád,“ směje se.

Na severském ostrově ale rozhodně nejde jen o unikátní ježdění. „Chtěla bych tam s partičkou lidí i vyrazit na nějaký výšlap. Navíc mě přitahuje ta islandská atmosféra, ubytování se saunami. Je to sice trochu dražší výlet, ale myslím, že jednou začas si člověk takový zážitek může dopřát. Nebo spíš by si ho měl dopřát,“ uzavírá Eva Samková.

Foto: Jan Kasl / RedBull

Nejdražší věci vyrobené ze zlata můžeme nazvat nejbizarnějšími. Co byste říkali tomu, posadit se na zlatou toaletu se zlatým toaletním papírem, obléknout si zlatou košili nebo si vyjít do ulic ve zlatých sandálech a vychutnat si zlatý dezert?

Zlato bylo již od dávnověku využíváno pro výrobu dekorativních předmětů a šperků a také samozřejmě jako platidlo. Díky stabilní ceně zlata, která odolává především ekonomickým a politickým vlivům, se zlato často používá jako investiční nástroj.

„Ideální je zařadit spoření ve zlatě do svého investičního portfolia jako doplněk k produktům závislým na aktuální kondici hospodářství,“ radí Petr Kejzar, obchodní manažer Zlatého spoření České mincovny.

Lidé zlato mají rádi, někteří dokonce natolik, že nevlastní jen slitky či mince, ale obklopují se běžnými předměty, které se ovšem třpytí jako sluneční paprsky odrážející se od hladiny řeky.

Česká mincovna pro zajímavost připravila seznam nejdražších zlatých předmětů, které stojí daleko za „běžnými“ zlatými vejci, korunami a prsteny.

Nejdražší zlatá věc je lamborghini v hodnotě 62 milionů dolarů, zlatá auta se vyrábějí především pro bohatý ropný Střední východ, Čínu a Rusko.

Zlatý iPhone 5 v hodnotě 15 milionů dolarů, vyrobený v Stuart Hughes Jewelers, je nejdražší na světě a je vyroben z 22karátového zlata, přičemž logo Applu a strany těla jsou vyloženy diamanty. Tento kousek má svého majitele, a tím je čínský miliardář.

Zdroj: šperkařství Stuarta Hughese, stuarthughes.com

Na 3. místě jsou hodinky značky Patek Philippe v hodnotě 11 milionů dolarů. Byly vyrobeny z 18karátového zlata a dnes je najdete v muzeu v Ženevě.

Na 4. místo dosáhl set pokerových chipsů v hodnotě 7,5 milionu dolarů. Začneme pouzdrem, které je vyrobeno z aligátoří kůže, pokerové chipsy jsou pak vyrobeny z bílého zlata a obroučka z diamantů a 384 kusů zlatých chipsů.

Zdroj: Geoffrey Parker, geoffreyparker.com

Vánoční stromek v hodnotě 11 milionů dolarů v 7hvězdičkovém hotelu v Abú Dhabi z roku 2010 je zapsán v Guinnessově knize rekordů jako nejdražší vánoční stromek. Stromek, který byl přes 12 metrů vysoký, vypadá ozdoben ve zlatě skoro normálně ve srovnání se zlatou toaletou a toaletním papírem.

Tuto toaletu v hodnotě 2,5 milionu dolarů najdete v Hongkongu, toaleta nebyla používána a tady by doslova platilo pořekadlo o spláchnutí peněz do záchodu s toaletním papírem, kdy jedna role stojí 1,3 milionu dolarů a byla vyrobena australskou společností.

Zdroj: Hang Fung Gold Technology Group, Mike Clarke / AFP / Getty Images

Zdroj: toiletpaper.com

Pokud se více zajímáte o módu, můžete si do svého šatníku pořídit zlatou košili v hodnotě 250 000 dolarů jako Ind Datta Phuge, který musel mít okolo sebe ochranku, když si ji zřídkakdy oblékl na sebe. Košile má ale nevýhodu, že váží více než 3 kg a nedá se prát.

Oproti tomu zlaté sandálky v hodnotě 187 000 dolarů, které byly vyrobeny návrhářem Christopherem Michaelem, zatím nemají svého majitele, takže máte šanci. Sexy podpatek je vyroben z jednoho kusu zlata, po stranách a na páscích je použito 2200 diamantů a na spodku boty je karmínově červená podrážka ve tvaru srdce, která dělá botu velmi komfortní a pohodlnou pro nošení.

Zdroj: The House of Borgezie, borgezie.com

A neměli bychom zapomínat na děti: nejdražší postýlka v hodnotě 45 600 dolarů byla vyrobena ve Španělsku z jednoho kusu 18karátového zlata a matrace ze zlaté příze. Postýlka je doplněna hedvábným povlečením.

Dudlík v hodnotě 96 tisíc dolarů, vyrobený z 18karátového zlata, je ozdoben diamanty a i část, kterou miminko dává do pusy, je pozlacená. Tento dudlík je také uzpůsoben k tomu, že si ho maminka může pověsit na krk jako přívěsek.

Založit, rozjet a následně prodat startup někdy až za miliardy korun během několika málo let je snem každého začínajícího podnikatele. Někdy je to ale běh na dlouhou trať, a to pořádně trnitou. Své o tom ví ústecká dvojice Jiří Dušek a Jan Svoboda, kteří podnikají už téměř devět let. Mají za sebou i expanzi do Spojených států, teď se ale snaží zaujmout v Česku.

Čtěte také: Aby milovaní lidé a věci byli O. K. Česká síť andělů nabírá investory

Jejich software XDENT, kterým od samého počátku chtějí modernizovat správu ordinace, usnadnit administrativu lékařům a zlepšit komunikaci s pacienty a který během poslední dekády vykrystalizoval z jejich dvou předchozích projektů smsDiary a Bookappo, dnes v Česku využívá více než 2500 lékařů na 450 klinikách.

Pacient se tak může u svého doktora online objednat, lékař pak má v elektronické podobě k dispozici zdravotní kartu pacienta, v jeho souhrnném profilu zjistí nejenom jeho disciplínu v docházkách na kontroly, ale také třeba to, zda nedluží peníze. Software pomáhá lékaři s chodem ordinace i z finančního hlediska.

„Rosteme přibližně o 20 klinik měsíčně, v současnosti máme téměř 25 procent trhu,“ říká mi spoluzakladatel XDENT Jiří Dušek v jedné ze zasedaček pražského sdíleného prostoru WorkLounge. Situace na trhu nyní hraje do karet – k elektronizaci nutí doktory a obecně všechny živnostníky nejen moderní doba, ale také legislativa v podobě například EET.

Spoluzakladatelé XDENT Jiří Dušek (vlevo) a Jan Svoboda

Jirka s Honzou ale na české scéně patří k matadorům v oblasti rezervačních technologií. Začínali na projektu smsDiary, který nebyl ničím jiným než rezervačním systémem s SMS přípomínkami schůzek. Po příchodu chytrých zařízení se obrátili k aplikacím, když vytvořili projekt Bookappo, se kterým se dokonce vrhli do Spojených států.

„Najednou konkurenti, kteří začínali ve dvou třech lidech jako my, dostali investici ve výši 50 milionů dolarů a už se s nimi nedalo soutěžit. Rozhodně ne na dálku,“ vrací se Jirka do doby před pěti lety, kdy začalo být čím dál jasnější, že osud Bookappa jako globálního hráče je zpečetěn.

Jirka s Honzou tak svou aplikaci stáhli zpět do Česka, když v té době se na ně čím dál častěji obraceli samotní doktoři s prosbou, ať v tuzemsku vytvoří moderní online systém pro objednávání pacientů a správu ordinací. Vybaveni zkušenostmi z amerického trhu se pustili do práce. Představu měli jasnou.

„Náš cíl byl jednoduchý: všechny softwary, které lékař do té doby musel využívat, agregovat pod sebe, aby měl lékař vše na jednom místě a dokázal z toho následně těžit,“ vysvětluje Jiří. To se psal rok 2014 a právě tehdy vznikl třetí projekt této dvojice.

I když z předchozích projektů měli zkušenosti se všemi živnostníky, XDENT – jak sám název napovídá – je určený hlavně pro zubaře. Ti za základní využívání softwaru platí měsíční licenci ve výši 1000 korun, další funkcionality jako SMS notifikace, systém EET nebo analytické moduly hodnotící například finanční výkony každého lékaře se připlácí.

„Minutová kalkulace dokáže lékaře nejlépe porovnat a lékař sám ví, jak je rentabilní,“ říká k tomu Jirka.

XDENT se pohybuje v oboru, který se vyznačuje vyšším věkem klientů i samotných doktorů. Jen v Česku je více než 3000 lékařů starších 60 let. Míra využívání informačních technologií staršími lidmi je nízká, což si ústecká firma uvědomuje, ale neřeší. Sází na nastupující generaci. Oslovuje proto mladé lékaře, často ještě na vysokých školách.

„Lékaři už dnes ale často chápou, že moderní technologie jdou správným směrem. Dnes opravdu vše může běžet elektronicky. Klíčová je pro ně digitalizace zdravotní dokumentace, elektronické formuláře s biometrickým podpisem pacienta a možnost sdílet zabezpečeně informace mezi lékařem a pacientem.“

Roční tržby XDENT se v současnosti pohybují nad 10 miliony korun a nutno podotknout, že kluci startup rozjeli z vlastních zdrojů. V současné době se ale o ústeckou firmu začínají zajímat i investoři. A to i z toho důvodu, že se během prvního čtvrtletí chystá otevřít nové obory – veterináře, laboranty a kadeřníky.

„Každý obor specializace bude mít vlastní brand a vše se klientovi potká v jeho vlastní klientské zóně iklient.cz,“ předpovídá Jirka budoucí podobu softwaru.

Pokud se tedy český software rozšíří mezi lidi, a hlavně do co nejvíce oborů, pak nám k objednávání a rezervacím kdekoli bude stačit jen jedna aplikace a pár kliků. A když se tato zkouška v české „laboratoři“ podaří, ústecká firma by se opět ráda podívala za hranice. To je ale zatím hudba budoucnosti, jelikož potenciál v naší kotlině vidí veliký.

Foto: Jan Schejbal

Tomáš Šena je český podnikatel, jenž se celý svůj život pohybuje na trávnících, kterým dává vzhled golfových greenů. Je otcem nové kategorie highendových vřetenových sekaček, které ve světě nemají konkurenci a vyjdou na vyšší desítky tisíc korun. Swardman ze své výrobní haly v Losiné u Plzně posílá sekačky do více než 15 zemí světa. A v současné době vyvinul i první elektrosekačku poháněnou elektrickou energií z baterie.

Tomáš Šena se se čtenáři Forbesu dělí o to, jaké kroky ho zavedly ke světovému úspěchu.

Podnikat jsem začal v roce 2006 při zaměstnání, kde jsem prodával inzerci v časopisech. Rozběhl jsem podnikání v tom, co mě bavilo nejvíce – sekání trávy. Začal jsem se starat o trávníky na soukromých zahradách jako specialista na anglické trávníky.

První zákazníky jsem na začátku získal tak, že jsem roznesl letáky a naházel je do schránek v satelitu. Díky tomu se mou zákaznicí stala například i Barbora Chuecos, šéfka české Mary Kay.

Čtěte také: Zakladatel developerské firmy Crestyl: Jak jsem vydělal svůj první milion

Vydělat milion se povedlo hned ve druhém roce. Jen pro představu, metr čtvereční jsme sekali za 1,20 Kč bez DPH. Což by znamenalo posekat přes 800 000 m čtverečních trávníků sekačkou se záběrem 50 cm. Samozřejmě jsme se na začátku snažili brát i jiný druh práce, jako třeba instalace závlahy nebo založení nového trávníku.

Stále větší význam mělo hnojení trávníků, regenerace – komplexní péče o trávník na klíč.

Základ však byl v tom, přesvědčit lidi, aby si nechali trávník stříhat dvakrát týdně. To byl klíč k úspěchu. Díky tomu, že jsme kosili 2x týdně vřetenovou sekačkou, která je pro anglické trávníky to nejlepší, dosahovali jsme mimořádné kvality trávníku. A to se zákazníkům moc líbilo, takže mě začali doporučovat.

Na druhou stranu jsem byl extrémně efektivní, měřil jsem si časy práce a vše důkladně zapisoval. Neustále jsem se snažil snížit počet kroků, kterými zahradu obsloužím, abych tam netrávil zbytečný čas.

Tržby za každou návštěvu jsem začal přepočítávat na hodinovou sazbu. Pod 500 Kč za hodinu to byla slabá efektivita. Když jsem však viděl hodnotu přes 1000 Kč za hodinu, moje srdíčko zaplesalo.

To jsem si skutečně říkal, na to, že jsem celý den venku na trávníku, na sluníčku, nemám šéfa a dělám, co mě baví, je to slušná odměna.

Samozřejmě tento obor je sezonní a rizikový. Stačí si jenom udělat výron kotníku nebo zlomit ruku a máte výpadek příjmů. I proto jsem se přesunul k prodeji a následně k výrobě sekaček na trávu. Tam přece jen platí, že prodat sekačku lze i se zlomenou rukou.

Čtěte také: Investor Milan Zemánek: Jak nejlépe naložit s prvním vydělaným milionem

Navíc díky internetu, videím a platebním branám lze prodat kamkoli na světě. A tahle představa se mi zalíbila natolik, že jsem se od regionálního sekání trávy dostal k vývoji, výrobě a prodeji sekaček Swardman do celého světa.

Za dva a půl roku, co naše sekačky prodáváme, je mají zákazníci v 17 zemích světa včetně USA a Austrálie. Překvapivě stále 60 procent našich tržeb ještě dělají nároční zákazníci v Česku a 40 procent je export, převážně do zemí v EU.

Loni jsme měli rekordní rok, kdy jsme dosáhli obratu 17 milionů. Díky skvělé práci mých kolegů věřím, že letos dosáhneme trojnásobného obratu. Je to velký skok, ale naše cíle jsou ještě mnohem větší.

V mém případě se plní baťovské heslo: Služ druhým – posloužíš sobě. Vždy jsem stavěl své podnikání na prodeji koncovému zákazníkovi, ať to byly služby nebo produkty, vždy jsem se snažil poskytovat nadprůměrný produkt nebo službu, a oslovovat tak velmi náročné zákazníky. Právě oni byli mými nejlepšími učiteli, kteří mě posouvali dál.

Radost zákazníka, který je nadšen z našich produktů, mě vždy nabíjí na dlouhou dobu. Například mi zavolal zákazník, že mu právě kurýr doručil od nás držák na mobil k naší sekačce, a říká: „Pane Šeno, kam se hrabe Apple, je to dokonalé.“ To mi udělalo ohromnou radost jako dlouho nic jiného.

Jsem rád, že se z našich sekaček Swardman stává kultovní značka, která na sebe nabaluje skutečně mimořádné zákazníky, kteří nám dělají sami od sebe velkou reklamu.

Zboural český internet, a přesto o něm ví jen málo lidí. Řeč je o kameramanovi a dnes hlavně režisérovi Markusu Krugovi, který je jedním ze dvou hlavních motorů oblíbeného internetového pořadu One Man Show, jehož hlavní tváří je moderátor Kamil Bartošek alias Kazma.

Čtěte také: ▶ Forbes 30 pod 30 podcast s Žofií Dařbujánovou o kapele, herectví i módě

Sedmadvacetiletý režisér ale společně s Kazmou stojí za těmi nejbláznivějšími nápady, které z OMS udělaly nejsledovanější pořad českého internetu. „Nikdy jsem se nesnažil být celebritou,“ odpovídá Markus v dalším ročníku série podcastů Forbes 30 pod 30 na otázku, zda netrpí tím, že je ve stínu svého kolegy.

Markus Krug ale neznamená jen One Man Show. Podílel se i na dalších pořadech internetové televize Stream.cz, jako je Praha vs. prachy Janka Rubeše nebo Jídlo s.r.o. Romana Vaňka. V současné době natáčí zejména reklamy a v hlavě už dlouho nosí myšlenku natočit celovečerní film.

K jeho velkým koníčkům ale odjakživa patří „virály“. Jak sám říká, je autorem mnoha světových virálů, za kterými ale stojí anonymně. „Obávám se, že nyní po světě nelítá virál, o kterém bych směl mluvit,“ říká s úsměvem.

V lednu ale jedna virální fotka s Markusem obletěla svět. To tehdy, když měl s další pěticí Čechů možnost setkat se s představitelem filmového Borata, s hollywoodským hercem Sachou Cohenem. Ten Čechům zaplatil pokutu, kterou dostali v kazašské Astaně od místní policie za to, že se chtěli na veřejnosti vyfotit v tzv. „mankinách“.

„To, co my (OMS) jsme v ČR, je on (Sacha Cohen) ve světě. Profesionální průserář, kterého se bojí pozvat na Oscary,“ říká Markus, který se chtěl s Cohenem setkat kvůli tomu, aby od něj dostal feedback ohledně svých dalších plánů.

Jak se Markus k Boratovi dostal? Objeví se Borat v dalším díle OMS a kdy by další díl OMS měl vůbec vyjít? Jaké jsou další plány talentovaného režiséra? Zůstane v Česku, nebo ho láká zahraničí? To vše si poslechněte v podcastu.