Kdo by neznal stravenky. Barevné papírové lístky, které jsou pro více než milion českých zaměstnanců každodenním společníkem u oběda v restauraci nebo na nákupech potravin.

A teď si představte situaci, kdy půjdete na oběd, ale při placení nebudete muset počítat hodnotu papírových stravenek – prostě jen přiložíte kartu k platebnímu terminálu a jejich hodnota se sama odečte.

Čtěte také: Jak mladý podnikatel kličkuje mezi designem, byznysem a udržitelností

A co víc, když si večer půjdete v rámci svého zaměstnaneckého benefitního programu zacvičit do fitness nebo zaplavat do bazénu, zaplatíte tou samou kartou. Ona už sama pozná, za co přesně jste utráceli, a kolik jste tak vyčerpali ze svých kreditů.

Přesně sem se snaží posunout současný trh dříve profesionální sportovec a dnes hlavně podnikatel Daniel Kriso.

Partner skupiny Neeco, šéf firmy SatisPoll a projektu Benefitka Daniel Kriso

„Zásadní přínos je ten, že to není papírová stravenka, se kterou se pojí mnoho negativních věcí. Ať už je to nákladná distribuce, administrativní náročnost nebo nedostatky v akceptační síti,“ říká Kriso, posazený do jednoho z křesel v prosklené konferenční místnosti v sídle firmy v pražském Karlíně.

„Benefitka je produkt 21. století,“ dodává k tomu s tím, že Benefitku může zaměstnanec díky spolupráci s MasterCard využít všude, kde jsou platební terminály. Další její výhoda oproti konkurenčním službám.

Daniel Kriso byl odjakživa podnikavý člověk. Zpočátku to vypadalo, že se bude věnovat hlavně sportu – je totiž mistrem české házenkářské ligy. A to dokonce dvojnásobným – poprvé s pražskou Duklou a podruhé v dresu Jičína.

„Dělal jsem tehdy obchodního zástupce nebo byl na nižších manažerských postech, tak se to časově dalo skloubit,“ vrací se vysoký urostlý muž do doby před 10 lety.

„Po pěti letech, kdy jsem dosáhl na určitou pozici a poté už byla možnost se posunout jen do vedení, jsem řekl ne. Byl boom mobilních aplikací a já se rozhodl, že začnu podnikat,“ vzpomíná.

Daniel Kriso se se svým týmem pustil do vývoje vlastní aplikace All In One, která fungovala podobně jako světově známý TripAdvisor. Po čase rozvoje potřeboval finanční injekci a vyjednávání jej zavedlo až k českému podnikateli a investorovi Davidu Pátkovi ze skupiny Neeco.

„Nakonec neinvestoval do aplikace, ale investoval do nás jako do týmu,“ říká s tím, že David Pátek je podnikatel s působností ve více než 160 zemích světa a pro své klienty potřeboval ve své skupině divizi, která by vyvíjela mobilní aplikace.

„Začali jsme nově vyvíjet naše interní HR systémy a postupně zjišťovali, jaké produkty na českém trhu chybí a jak velký prostor nabízí. Kolega pak přišel s nápadem, že by bylo skvělé vyvinout kartu, se kterou by bylo možné platit úplně všude,“ říká Daniel ke vzniku nápadu na kartu, která bude v elektronické podobě agregovat všechny benefity, jež zaměstnanec od zaměstnavatele dostává. Od stravenek až po kredity, které lze využít při volnočasových aktivitách.

Čtěte také: Vydělávat si jako veřejný nepřítel. Ten, který maže z internetu Game of Thrones

„Na trh jsme Benefitku uváděli v říjnu 2017. V tuto chvíli máme objednáno asi šest tisíc karet a jednáme s velkým množstvím potenciálních klientů,“ říká s tím, že kartu chce rozšířit nejen mezi velké korporace, ale i malé a střední firmy.

„Ostatní hráči věnují maximální péči především velkým firmám a na ty menší se tolik nezaměřují. Pokud postavíte firmu na tisíci nohou, je podle mě mnohem stabilnější, než když ji postavíte na sice silných, ale jen na pár,“ popisuje svou strategii Kriso.

S Benefitkou chce do tří let zabrat desetinu trhu. „Pokud je na benefitním trhu zhruba 40 miliard, chceme mít prodaný objem benefitů asi čtyři miliardy korun. Dnes máme podepsané kontrakty v hodnotě cca 150–200 milionů,“ vypočítává s tím, že miliardu v kontraktech by měla Benefitka pokořit ještě tento rok.

A Benefitku letos čeká i expanze na slovenský trh. Jestli půjde i do dalších zemí, to se teprve uvidí.

Foto: Jan Schejbal

David Krajný dříve šéfoval české pobočce žvýkačkového kolosu Wrigley, pak přesedlal na reality a na začátku milénia do Česka přivedl první americkou realitku – franšízovou síť ReMax. Poslední tři roky ji v tuzemsku ze 100 procent vlastní a pro Forbes.cz nyní sepsal, co pro něj bylo nejdůležitější na cestě k prvnímu milionu. 

Zaměřte se na to, na co máte talent

Odmalička mě bavil obchod. Už jako malý jsem na pískovišti s ostatními dětmi výhodně směňoval hračky. Na gymnáziu jsem – i přes nelibost svých rodičů – jasně věděl, že chci studovat zahraniční obchod na VŠE.

Během studií jsem vozil cigarety a kávu do Rumunska a cestou zpět kožené zboží. Výnosnost byla tenkrát neuvěřitelná, ale za cenu velikého risku. Po VŠE jsem krátce obchodoval v tehdejším Podniku zahraničního obchodu Strojimport.

Nepodceňujte vzdělání a praxi, učte se od nejlepších

VŠE mě připravila teoreticky. Vždycky jsem studoval jazyky a to mi také mimo jiné pomohlo v mých 25 letech vyhrát konkurz na pozici country managera pro Wrigley.

Po obchodování se stroji v milionových dolarových hodnotách mi představa působení ve Wrigley připadala směšná, ale dal jsem tehdy na radu svého známého, tehdejšího marketingového ředitele Mobil Oilu pro Evropu. Ten mi správně řekl, že Wrigley je „blue chip“ společnost, ve které se naučím leadership, prodej a marketing.

Získané zkušenosti jsem mohl následně zcela využít při budování vlastního byznysu. Učit se od nejlepších a vyhnout se syndromu objevování toho, co už dávno někde funguje – to vše šetří čas i peníze a byznys posouvá rychleji dopředu.

Zaměřte se na výnosy, a ne na náklady

Od samého počátku se zaměřte na investování peněz a času do věcí, které budují výnosy. Vyhněte se budování obrovských kanceláří a týmů, kde každá asistentská pozice vyžaduje další asistentku.

V tom, co nabízíte, musíte být lepší než ostatní. Nebo alespoň stejní, ale pak to musíte nabízet za lepší cenu. Nabízejte to, co lidé opravdu chtějí a potřebují, ne to, co zrovna chcete nabízet vy. Pakliže vaše nabídka sedí, neváhejte investovat do marketingu a distribuce. Každý potenciální klient o vás musí vědět a musí mít zajištěnou pohodlnou dostupnost toho, co nabízíte.

Čas jsou peníze a rychlé ryby žerou ty pomalé, ne naopak

Žijeme v globální době, a co platí dnes, je už odrazem minulosti. Dnešní výsledky jsou důsledkem uplynulého snažení a uplynulé strategie. Teď si zakládáme na budoucnost. Dnes více než kdykoli dřív je byznys velmi zranitelný a citlivý na překotný vývoj a nové trendy, a především na rychlou a často globální konkurenci.

Proto je neustále potřeba evaluovat a přehodnocovat strategii, sledovat nové spotřebitelské trendy a konkurenci a neváhat neodkladně zavádět inovace.

Poctivé konkurence si važte, ale nedělte se s ní o svůj chleba

Konkurence je zdravá, protože vás udržuje ve střehu a motivuje, abyste svůj byznys neustále zdokonalovali. Profesionální konkurence pomáhá utvářet správné tržní prostředí a vychovává spotřebitele. Nicméně vaše konkurence vám bere váš chleba, limituje výnosy a nutí vás držet vysoké náklady nejen v marketingu. Pro mne je konkurence dobrou metou a jako ve sportu se vždy snažím ji čestně porazit.

Byznys jsou mezilidské vztahy

Lidé potřebují cítit jistotu a sounáležitost, musí se cítit motivovaní, musí být hrdí na firmu, musí se realizovat, musí být spokojení, protože v práci tráví třetinu života. Nemůžete 24/7 dohlížet na to, jestli jsou loajální a zda přemýšlejí nad tím, jak pomoci růstu vašeho společného byznysu.

Na druhou stranu i zde platí, že ne každý se hodí do vysoce výkonné organizace. Vybírejte si k sobě lidi, kteří fungují na stejných hodnotových principech jako vy. Vyhnete se tak zklamáním a frustraci z vysoké rotace zaměstnanců.

Investujte a vytvářejte si rezervy na horší časy

Všechny peníze, které jsem vydělal ve Wrigley, jsem následně investoval. To se hodilo, když jsem potřeboval financovat rozvoj svého vlastního byznysu pod značkou Re/Max.

Chovejte se agresivně v plánování výnosů, ale konzervativně v sestavování finančního plánu. Ekonomika se vyvíjí cyklicky a dynamika vývoje výnosů a příjmů se může znenadání zásadně změnit. Buďte na to připraveni a vytvořte si rezervy.

Ryba smrdí od hlavy. Byznys potřebuje jednoho silného lídra

Proto věřím a sám jsem si to vyzkoušel, že partnerství v byznysu moc nefunguje.

Zpočátku je to možná lukrativní propozice: rozjet byznys s někým nebo získat fondy vstupem akcionářů. Lidé ale potřebují jednoho silného lídra, kterému mohou věřit, že je provede dobrými i zlými časy neomylně na cestě k úspěchu. Kolektivní vlastnictví z mého pohledu není ideální a brzdí a otupuje rychlost rozhodování.

Na investorskou scénu vtrhl loni jako neřízená střela. To když teprve ve svých 30 letech začal nakupovat podíly v českých firmách, jako je Liftago, Favorit nebo Pietro Filipi. Do každé z nich nalil desítky milionů korun.

Čtěte také:  Forbes Startup podcast s Rekoly, Ofem a Prahou o bikesharingu

„Zdrojem pro investování jsou mé vlastní peníze. Jako páku mám kvalifikované investory, kteří mi pomohou zafinancovat projekt. Ne ekvitně, ale dluhově,“ říká v prvním dílu ze série Forbes Investor podcastů Michal Mička, který je vlastníkem skupiny Capital 2 Human (C2H).

Divizí skupiny je i investiční společnost Incomming Ventures, která investuje do technologických projektů a kterou Michal Mička rozjel díky spolupráci Adama Kurzoka a Igora Třeslína. Ti stáli za projektem Lunchtime a prodali jej za 65 milionů indickému Zomatu.

Incomming Ventures má v portfoliu pět projektů (Expando, Shopsys, Apifier, Flatio a Liftago). Do mobilní aplikace Liftago přitom investoval loni v září nižší desítky milionů korun.

„Musíme dokázat, že produkt je škálovatelný a že najde uplatnění v zahraničí,“ říká v podcastu Mička s tím, že mobilní platformu letos čeká expanze na zahraniční trhy, kterou nyní řeší se zakladateli Martinem Hausenblasem a Ondřejem Krátkým.

Nejvíce jej dnes ale zaměstnává poslední investice. To když v listopadu koupil 80 procent české oděvní značky Pietro Filipi. „Firma není v dobré kondici, je na ní spousta práce. Super ale je, že má obrovský potenciál a víme, jak ji spravit,“ vysvětluje Mička s tím, že k problémům, které zdědil, patří vysoká zadluženost a také zaspání Pietra Filipi v onlinu.

Loni EBITDA značky klesla do záporných čísel. „Letos máme plánovanou kladnou EBITDA ve výši 23 milionů. Věříme, že je to realistický předpoklad,“ vypočítává.

A čeho během své investorské kariéry lituje? Mrzí jej neuskutečněná investice do Kiwi.com (dříve Skypicker) Olivera Dlouhého, kdy o ní sice vyjednával, ale nakonec se obě strany nedohodly.

„Beru to sportovně, je to byznys. Člověk se nemá dívat zpátky, ale samozřejmě mě to mrzí. Dnes jsme mohli být veselejší,“ říká s úsměvem.

Zrychlení z nuly na sto za 2,4 sekundy, pod kapotou osmilitrový motor se 16 válci, 1001 koní a maximální rychlost 408 kilometrů za hodinu. To jsou parametry luxusního sporťáku Bugatti Veyron Super Sport, které už před lety uhranuly českého miliardáře Radima Passera, zakladatele developerské skupiny Passerinvest Group.

Dokonce natolik, že se s ním rozhodl vytvořit rychlostní rekord na dálnici za běžného provozu. Vytyčený cíl? Pokořit hranici 400 kilometrů za hodinu.

„Doma jsem se auta po dlouhém čekání dočkal v roce 2007. První zkušenost s řízením v rychlosti nad 400 kilometrů v hodině jsem měl v továrním voze na testovací trati Volkswagenu v Německu,“ říká v úvodu devítiminutového videa, které celý rekord zaznamenává.

„Byl to ohromující zážitek a já ho chtěl prožít znovu. Tentokrát ve svém vlastním Veyronu. Proto jsme dali dohromady tým lidí a připravili pokoření 400 km/h na veřejné dálnici. Něco, co nikdo předtím ještě neudělal,“ pokračuje český byznysmen ve vyprávění, oblečený v závodní kombinéze.

Radim Passer dal dohromady tým lidí, kteří celou událost připravili. „Lidé z Bugatti nám ve všech případech perfektně připravili vůz v jejich servisu v Molsheimu ve Francii, odkud nám vždy auto doručili na místo určení,“ říká Passer pro Forbes.cz.

Důraz se kladl hlavně na bezpečnost, jelikož rekord se uskutečnil v běžném provozu. Kde jinde než na německé dálnici, kde neplatí rychlostní limity. Realita je sice taková, že mnoho úseků je osazeno rychlostními omezeními, to ale neplatí pro části dálnice A2 vedoucí z Berlína do Hannoveru, kde se jízdy prováděly.

Rekord se ale dvakrát nepovedl. Při prvním ani druhém pokusu, které se konaly v květnu roku 2011, respektive 2012, se nepodařilo aktivovat top speed mód. Poprvé kvůli nižší teplotě vzduchu. „Po druhé konzultaci s Bugatti jsme odhalili chybu. Museli jsme vyměnit převodovku,“ vysvětluje Passer, jehož majetek Forbes loni ocenil na 5,5 miliardy korun.

Na dálnici se vrátil až o tři roky později, opět na Svátek práce. A povedlo se – i když ručička tachometru dosáhla jen na 394 kilometrů v hodině.

„Věděl jsem, že tachometr ukazuje vždy nižší hodnoty než GPS,“ říká silně věřící podnikatel a v následujících záběrech už se svým servisním týmem oslavuje hodnotu přesahující 400 kilometrů v hodině.

Tu pak ve finální jízdě s přehledem pokořil už se svým synem Radimem na sedadle spolujezdce.

Radim Passer se tak neoficiálně stal světovým rekordmanem. V Guinnessově knize rekordů je s nejvyšší dosaženou rychlostí na veřejné dálnici zapsán Brit Jim Peruto s maximálkou 392 kilometrů v hodině, které dosáhl v roce 2012, ovšem během závodů.

Nejrychlejším vozem je Koenigsegg Agera RS, který  titul drží od listopadu loňského roku. Rekord trhl na jedné z nevadských dálnic, která ale byla uzavřená.

A jestli má český miliardář touhu rekord rozšířit? „Tato mise tím skončila a necítím potřebu to jakkoliv vylepšovat,“ odpověděl Forbesu.

V karlovarském Grandhotelu Pupp v tu chvíli pomalu nikdo ani nedýchal, bylo slyšet jen šustění obálky, ve které se skrývalo jedno jediné jméno. Když se po chvíli napětí ozvalo, v zaplněném sále prostoupil hrobovým tichem obrovský potlesk. Směřoval, stejně jako zraky všech diváků, k tehdy dvaadvacetileté tmavovlásce na pódiu.

Čtěte také: Kouzlo mistrů ševců. Jak si bývalá miss plní sen o ručně vyráběných botách

Na hrudi měla připnuté číslo 11 a ihned se rozplakala štěstím. Jsme v roce 2004 v Karlových varech a tou osobu byla studentka Jana Doleželová – právě se stala Miss České republiky.

Jana Doleželová

„Do miss jsem vstoupila s cílem vydělat si prostřednictvím modelingu na vlastní lékárnu a také cestovat,“ začíná mi Jana vysvětlovat svou motivaci pro účast v soutěži krásy. Sedíme v pražském obchodním centru Nový Smíchov a Jana Doleželová ani po 14 letech nepřestává přitahovat pozornost. Je to i díky jejím výrazně modrým šatům, ve kterých je mezi šedivými zimními outfity nepřehlédnutelná.

Dnes už Jana modeling dělá jen sporadicky. Namísto toho se vrhla do byznysu, kdy úspěšně rozjela a prodala lékárny v Praze. Dnes v rámci farmacie spolupracuje se skupinou Agel a je také ředitelkou vztahů s investory v investiční společnosti Jet Investment. A do toho moderuje a je maminkou ani ne roční dcery Veroniky.

„Investice a lékárny – to jsou linie, které bych chtěla dlouhodobě držet. V rámci showbyznysu se věnuji moderování, ovšem beru to spíše jako svoji zábavu, nejsem na této práci ekonomicky závislá,“ říká.

Jana chtěla být lékárnicí od  útlého věku. Farmacii začala studovat už na střední škole a jejím velkým snem bylo otevřít si vlastní lékárnu. Nejsnadnější cestu, jak na ni vydělat peníze, viděla v modelingu. Do Miss se přihlásila dokonce dvakrát – jelikož poprvé jí byla předložena nevýhodná smlouva, a tak ze soutěže odstoupila. Podruhé už se vše povedlo, a Jana dokonce vyhrála. A vydělala si na svou první lékárnu.

„Ještě předtím jsem ale hodně utratila za svou velkou vášeň – cestování,“ usmívá se sympatická černovláska.

„První lékárnu jsem otevřela v roce 2008 v Palladiu, další o pět let později v Quadriu,“ začíná vypočítávat. Zatímco té v Palladiu se velmi dařilo, ta v Quadriu v tržbách a v zisku pokulhávala.

„Pro vstup do Quadria mě přesvědčil příslib, že vedle nás bude pošta a další zajímavé obchody. Jenže nakonec tam pošta nebyla a třetina jednotek v našem patře zela prázdnotou. Měli jsme lékárnu tam, kde nebyli návštěvníci,“ vysvětluje důvody.

Lékárny provozovala se svým obchodním partnerem, spolupráce se ale po osmi letech otočila do vyčerpávajících právních sporů.

„Pro ženu, která chce založit rodinu, je podnikání s obchodním společníkem reálné jen ve chvíli, kdy mezi nimi panuje naprostá důvěra a loajalita, jinak by mohlo špatně dopadnout,“ vysvětluje, proč se nakonec rozhodla podíly v lékárnách prodat.

Svůj podíl lékárny v Palladiu prodala za 6,5násobek investované částky, která se před 10 lety nepohybovala v řádek desetitisíců ani statisíců. „Na tak lukrativním místě byla moje investice vyšší. Když vezmu v úvahu průběžné dividendy, zhodnocení bylo velmi dobré. Navíc akcie jsem držela více než pět let.“

Díky úspěšnému zhodnocení se dnes věnuje i investicím do nemovitostí k pronájmu. Farmacie se ale nevzdala. Naopak, působí na pozici produktové manažerky marketingu v rámci skupiny Agel, která byla také jedním z potenciálních zájemců o koupi lékárny bývalé miss.

„Nezapadala jim do jejich konceptu lékáren ve zdravotnických zařízeních, ale nabídli mi trvalou spolupráci. Podílím se mimo jiné na populárně-naučných akcích pro veřejnost, v jejichž rámci poskytuji poradenství,“ říká Jana s tím, že v současné době má kvůli novorozené dceři pauzu až do letošního prosince, kdy se spolupráce naplno obnoví.

Kromě toho také letos zasedne v porotě prvního ročníku ankety Lékárník roku.

Není to ale tak, že by si jen užívala slasti a strasti mateřské dovolené. „Již tři roky pracuji pro brněnskou investiční společnost Jet Investment, která spravuje fond Jet 1 v objemu 3,3 miliardy korun a letos se chystá otevřít druhý fond kvalifikovaných investorů v objemu až pět miliard korun,“ říká. „Výhodou je, že tuto práci vykonávám především z domova prostřednictvím mailu, čili se mohu věnovat dceři.“

V roli ředitelky pro vztahy s investory se stará o 100 investorů. A v tomto roce jich díky Jet 2 přibude dalších cca 100. Součástí její činnosti je také otevírání dveří k některým novým investorům z okruhu svých kontaktů.

Na lékárny ale nezanevřela. Jana má stále vynikající přehled o tom, jak současný lékárenský trh funguje. A není to žádná procházka růžovým sadem.

„Nejenže se snižují marže, ale snižuje se i cena léků, ze které se marže počítají. A trh válcují řetězce, které dosahují na výhodné nákupní ceny. Pokud tedy nejste lékárna přímo ve zdravotnickém zařízení či u metra, téměř nemáte šanci,“ popisuje.

I tak ji farmacie stále láká. Dokonce natolik, že uvažuje o své další lékárně. „Mám kamaráda, který už přes 20 let vlastní kliniku s více než 10 ordinacemi a bude ji ještě rozšiřovat. A ta klinika nemá lékárnu. Je v Praze a je na dobrém místě z hlediska infrastruktury,“ říká bez uvedení dalších detailů. To kvůli konkurenci.

To je ale plán, který nabude aktuálnosti až za tři roky. Teď si Jana chce užívat hlavně své dcery.

„Přehlídky mi nechybí. Focení mi ale chybí i vzhledem k tomu, že ráda cestuji. Navštívila jsem cca 45 zemí. Teď si jezdím akorát tak doma prstem po mapě. Těším se, až bude dcera větší, třeba se pak podíváme někam spolu,“ říká s úsměvem.

Foto: archiv Jany Doleželové

Jste vývojář programující v jazyce JavaScript s bydlištěm v Praze, máte pět let praxe a preferujete pracovní poměr na fulltime? Pak vám gratulujeme – o zaměstnání nouzi mít rozhodně nebudete, jelikož právě o vás se dnes české technologické firmy nejvíce perou.

Vyplývá to z aktuálního průzkumu s názvem Startup Report 2017 od portálu StartupJobs, který agreguje pracovní nabídky a poptávku mezi českými startupy a který má Forbes exkluzivně k dispozici.

Z průzkumu, jenž vzešel z 2250 sledovaných startupů, vyplývá, že navzdory snižující se míře nezaměstnanosti mnohonásobně rostou počty uchazečů o zaměstnání v mladých firmách.

Počty zájemců o startupové nabídky rostou i navzdory snižující se nezaměstnanosti

„Člověk je dnes bombardovaný pracovními nabídkami a má jistotu, že pokud dnes skončí v jedné práci, do týdne může nastoupit do druhé. Lidé v tu chvíli neuvažují čistě o penězích, ale o tom, co budou dělat. A i kdyby to nevyšlo, trh je takový, že si člověk hned práci najde,“ vysvětluje ve Forbes Startup podcastu, který průzkum detailně rozebírá, zakladatel StartupJobs Filip Mikschik.

Poslechněte si podcast o průzkumu StartupJobs:

Portál dle něj našel za celou dobu své existence uplatnění pro 7000 lidí, z toho jen loni jich bylo 2500. Celkem 3847 nabídek si uživatelé loni zobrazili více než šestmilionkrát.

Valná většina z 2250 sledovaných startupů se řadí do kolonky technologické. Proto není s podivem, že největší poptávka je po vývojářích, či chcete-li programátorech.

Zdroj: Infografika k Startup Reportu 2017

Podle Zdeňka Cendry, zakladatele a šéfa startupu CDN77, to potvrzuje, že se situací na trhu práce to mezi startupy není tak hrozné, jak se často v médiích píše.

„Pokud máte dobrou firmu, máte racionální náplň práce a dobré prostředí, ti lidé pořád jsou. Samozřejmě, když potřebujete hned 300 vývojářů v ‚céčku‘, tak to asi problém je,“ říká Cendra v podcastu.

Zdeněk Cendra, zakladatel CDN77

Startupy musí uchazeče prvotně vůbec zaujmout a pak je přesvědčit, že právě ony jsou tím tým pravým místem pro to, aby u nich člověk pracoval. „Je to upřímnost,“ odpovídá Filip Mikschik na otázku, čím si firmy nejčastěji získávají uchazeče.

„Snažíme se svou story prezentovat tak, jaká skutečně je. Teď jsme vyrostli v tržbách o 120 milionů korun. A tuhle story, když dokážu doručit zájemci s odůvodněním, proč se to děje – že za tím jsou technologie apod. –, tak ta některé lidi přitahuje,“ přitakává Cendra, jehož startup byl loni na StartupJobs nejúspěšnější v rámci nejzobrazovanějších profilů inzerujících firem.

Mění se samozřejmě i nároky potenciálních zaměstnanců. Zdaleka už nejde o výši mezd, i když tlak na jejich zvýšení je v posledních měsících čím dál patrnější. „Lidé chtějí flexibilitu, lidský přístup ve firmě,“ říká Filip Mikschik.

Samostatným tématem je také zaměstnávání cizinců. U technologických firem, které potřebují flexibilně reagovat na poptávku, je to při současné byrokracii nevyužívaný nástroj. „Většinou máme reakce z firem, že cizince nechtějí,“ říká Mikschik v podcastu.

Zakladatel StartupJobs Filip Mikschik

„Když žiji ve vysoce konkurenčním prostředí, kde čas je problém, mám priority jinde než přesvědčovat místní úřad o tom, že musím přijmout třeba Sergeje,“ popisuje praktické zkušenosti Zdeněk Cendra.

Pokud vás zajímají detaily a praktické zkušenosti ze současného trhu práce v segmentu startupů, poslechněte si celý podcast s Filipem Mikschikem a Zdeňkem Cendrou, který naleznete výše v článku či s ostatními Forbes podcasty na tomto odkazu.

Zasněžené pláně a lesy, 30 stupňů pod nulou a dechberoucí zelená záře. Přesně tak to vypadá ve Finsku za polárním kruhem – pokud tedy na tu záři máte štěstí.

A pak tu taky jsou hromady Japonců, na které štěstí rozhodně mít nemusíte. Ti sem totiž ve velkém cestují pouze za jedním cílem – podívat se do vesničky Santy Clause nedaleko laponského městečka Rovaniemi.

Vesnička Santy Clause nedaleko laponského města Rovaniemi. Foto: Jan Strouhal

Naše mise ale byla zcela jiná – do těchto extrémních podmínek jsme vyrazili testovat Škodu Karoq s pohonem na všechna čtyři kola.

K tomu nám posloužila zamrzlá jezera jednoho ze tří center Lapland Drivingu, kde se ukryty hluboko v lesích nacházejí čtyři testovací okruhy, jež prověří nejen každou čtyřkolku, ale prověřily by i spřežení samotného Santy.

Testování karoqu na sněhu. Foto: Ivo Hercik, Škoda Auto

Škodu Karoq nemá smysl dlouze představovat. Je to druhé „esúvéčko“, které mladoboleslavská automobilka po kodiaqu představila světu. Stalo se tak loni a karoq je nástupcem „sněžného muže“ yetiho, tedy staršího modelu mladoboleslavské automobilky.

Čtěte také: Druhé Q z Boleslavi. Jak se zrodil karoq, nástupce sněžného muže

Fakticky jde o vůz, který je něco mezi yetim a kodiaqem – je prostorný, ale přitom ne tak objemný jako zmiňovaný „medvěd“. To mu ale dává do vínku větší míru mrštnosti.

Pro účely testování jsme si osedlali naftový Karoq TDI s pohonem na všechna čtyři kola a se 110 kW pod kapotou s maximální rychlostí dosahující 200 kilometrů za hodinu. O tyhle parametry ale zase tolik nejde.

Důležité je, co má v sobě za podpůrné systémy, které vám i při jízdě na ledu zajistí bezpečí. Není to totiž jen osazenými pneumatikami Nokian Hakkapeliitta 9.

První test je zde. Ovšem takový rozehřívací. Sedám do vozu, kde vás zaujme digitální přístrojová deska, kterou Škoda použila poprvé v karoqu a teď se postupně dostává na další modely.

Foto: Jan Strouhal

Na startu je „má“ čtyřkolka karoqu a po mém levém boku verze s náhonem na dvě kola. Před námi zasněžená rovinka, na které máme porovnat akcelerace obou zvenku stejných, zevnitř natolik rozdílných vozů.

Sešlápnu plyn a karoq ani na chvíli nezaváhá. Elektronická uzávěrka diferenciálu krásně rozloží pohon na kola a odpruží mě bez jakéhokoli podkluzu ihned dopředu. Pak už mohu ve zpětném zrcátku jen sledovat, jak mému soupeři podkluzují kola a těžce se odlepuje od startovní čáry. Jasně, tahle hra byla spíše na polechtání si ega.

Při dalších jízdách už jde do tuhého. Jde o dva klikaté okruhy, jeden pokrytý sněhovou vrstvou a ve druhém se pohybujete na uježděném ledu. Ideální podmínky pro Santovy sáně, pro auto to ale může být noční můra. Ale se čtyřkolkou se bát nemusíte.

Pokud máte zapnutý snowmode nebo elektronickou stabilizaci (ESC) navíc s protikluzem (ASR), auto vás do podkluzů vůbec nedostane. A pokud se otrkáte a vypnete i ten protikluz, ani tak vás nenechá vyletět ze silnice.

Ve smyku i díky elektronické uzávěrce diferenciálu (EDL) sami cítíte, jak si jednotlivá kola dle potřeby sama přibrzďují nebo naopak přidají, aby se vůz srovnal do základní polohy. A i když máte ve smyku nohu na pedálu, auto vám i tak zpomalí do bezpečné rychlosti. Nebo rovnou zastaví.

Testování karoqu na sněhu. Foto: Ivo Hercik, Škoda Auto

Na dalším okruhu už mi jeden z přítomných instruktorů, který jako ostatní patří k profesionálním rallye jezdcům v barvách Škodovky, radí, ať si vypnu stabilizátor, a vyzkouším si tak zcela jiné chování vozu.

V praxi to znamená, že zatáčky projíždím bokem. Ne tak profesionálně, jak bych chtěl, ale když se po pár kolech otrkám a zjistím, že je potřeba pomocí brzdy, pumpováním plynu a stočením volantu reagovat několik sekund před zatáčkou, už se začínám cítit jako ten rallye jezdec, který zatáčky řeže bokem napřed. To ale na běžné silnici rozhodně nezkoušejte.

Třešničkou na dortu celého testu je jízda po zledovatělém kole o průměru zhruba 80 metrů, kde s karoqem využívám zkušenosti z předchozích jízd. Samozřejmě s vypnutými stabilizátory, abych si užil opravdu co nejdelší jízdu bokem napřed.

Pak už s bílým šípem mizím s dalšími kolegy do zasněženého lesa. Nejdříve ovšem zapínáme mód offroad. A je s podivem, jak se karoq v hlubokých závějích bez problémů pohybuje. Jako byste seděli v traktoru. V pohodlném traktoru.

Foto: Jan Strouhal

Když projíždíte těsně kolem kmenů jehličnatých stromů tak typických pro Laponsko, senzory vás při těsném projíždění kolem nich samy upozorní, že si můžete snadno škrábnout lak.

A mód offroad oceníte hlavně tehdy, když jedete do prudkého klesání. Auto vám samo začne přibrzďovat, aniž byste cokoli museli dělat. A tak i extrémní terény projíždím s pocitem bezpečí, že mě nenechá sklouznout do protějších stromů.

Foto: Jan Strouhal

Suma sumárum, pokud jezdíte v létě do těžko přístupných míst bez zpevněných cest, kdy vám déšť může s běžným autem snadno zamezit v návratu zpět, nebo pokud jste vášnivými lyžaři a často cestujete na hory nebo jste prostě jen fanda extrémních terénů – karoq je tu pro vás.

Podle mě vám i ten Santa Claus bude nakonec závidět.

Úvodní foto: Ivo Hercik, Škoda Auto

Ve Švýcarsku ve čtvrtek otevřel své brány veřejnosti jeden z největších světových svátků všech automobilových nadšenců – Geneva International Motor Show.

Letos jde už o 88. ročník, a když se porozhlédnete po rozlehlém prostoru výstaviště Palexpo, kde automobilky předvádějí na 900 modelů vozů, brzy zjistíte, že dieselové motory to mají po mnoha skandálech z posledních let a vlivem chystané tvrdší regulace zřejmě opravdu spočítané.

Vystavovatelé zde letos představují na 110 novinek a vedle benzinu jde většinou o vozy s elektro či hybridním pohonem. Přesvědčit se o tom můžete do 18. března sami. Lístek stojí v přepočtu 350 korun, je ale potřeba připravit se na tlačenice. Dle pořadatelů by na ženevský autosalon mělo přijet až 700 tisíc návštěvníků.

Ale vy koneckonců nikam nemusíte. Zajímavé kousky vám nyní představíme ve fotogalerii níže. Nechybí evropské auto roku 2018, novinky od Toyoty, Ferrari, Lexusu, Jaguaru, ale ani od české Škodovky nebo německého BMW.

Usaďte se, připoutejte se, startujeme!

<

►

>

Návrat legendy. Toyota se rozhodla oživit svou největší sportovní ikonu. Představila zde koncepční model GR Supra Racing Concept. Toyota Supra si mezi fanoušky sportovních vozů udržela ikonické postavení až dodnes, tedy 16 let po skončení výroby. K její oblibě napomohly úspěchy, které sehrála coby oblíbený model v počítačovém jízdním simulátoru Gran Turismo nebo jako hvězda v prvním dílu série akčních amerických filmů Rychle a zběsile.

Foto: Jan Strouhal

Česká snowboardistka Šárka Pančochová na sebe během posledních dvou zimních olympiád strhla pozornost. Před čtyřmi lety v Soči kvůli tomu, že měla velkou naději dosáhnout na medaili, kterou jí zhatil hrozivě vypadající pád. Letos v Jižní Koreji chtěla dokázat, že mezi světovou špičku opravdu patří, jenže během přípravy musela řešit zdravotní problémy, a nedostala se tak do stoprocentní pohody ani formy. Co se stalo a co si z této zkušenosti odnesla? Přečtěte si její zpověď.

Těsně před koncem loňské sezony jsem si vyhodila obě ramena. Podařilo se mi přetrhnout labrum, což je fakticky meniskus ramene. Kromě svalu tam není nic, co by drželo rameno pohromadě. Kloub vypadává z pouzdra a prostě nedrží. Snažila jsem se s tím fungovat normálně, ale nešlo to. Jediným východiskem byla operace. Operace obou ramen.

Ze začátku jsem viděla jen zákrok a strašně dlouhou rehabilitaci. Chtěla jsem se co nejdřív vrátit do tréninku, na snowboard a do přípravy na olympiádu. Závodně jezdím už nějakých deset jedenáct let, ale olympijská medaile je něco, co mi pořád ještě chybí. Proto jsem na to šla hrozně hr. Dokonce jsem chtěla, aby mi obě ramena operovali zároveň.

Vůbec mi nedošlo, jak moc by to bylo na prd. Kdyby mi operace udělali naráz, ani bych si nemohla dojít na záchod. Tak jsem přistoupila na to, aby doktoři nejprve vzali jedno a za pět týdnů druhé rameno.

Sportovci nejsou roboti a po zranění se jejich tělo dává do pořádku stejně jako tělo kohokoli jiného. Zbytečným urychlováním se ničemu nepomůže. Jediné, co je možné udělat, je obklopit se těmi správnými lidmi a dát do všeho 100 procent.

Našla jsem si fyzioterapeuta Jakuba Kmeťka a začala k němu chodit pětkrát týdně. Byla jsem prostě smířená s tím, že na sníh a prkno se dostanu, až budu zdravá. Tohle myšlení mi dost pomohlo.

Tři měsíce jsem byla v Praze, kde jsem předtím nikdy tolik času nestrávila. Leckomu by asi dlouhá doba v cizím prostředí strávená rehabilitací po těžkém zákroku mohla připadat jako fyzicky i psychicky dost náročné období. Já jsem na něj ale byla připravená.

Od kamaráda jsem měla pronajatý moc pěkný byt v Holešovicích. Ráno jsem si vstala, na balkoně chvíli meditovala a vyrazila na fyzioterapii. Jinak jsem moc nikam nechodila. Četla jsem knížky a žila jako samotář. Trochu překvapivě mě to bavilo. Myslím, že mi ty tři měsíce mentálně pomohly do sportu i do života.

Navíc to pro mě nebyla nezvykle dlouhá doba bez snowboardu, snažím se odpočívat podobný čas každé léto. Když jsem se pak mohla vrátit na sníh, musela jsem si znovu zvykat na to, že se nemusím bát spadnout. Protože u snowboardingu se prostě padá.

A když se bojíte dát si pod sebe ruce, nejste si jistá. V našem sportu dělá podle mě 50 procent hlava a 50 procent tělo. I proto jsem se dokázala po zranění, které vypadalo, že mi může zničit sen o olympiádě, vrátit v pořádku do tréninku, a ještě odjet dva kvalifikační závody.

Všechno je nějaká zkušenost a i ze zranění se dá naučit spousta užitečných věcí. Za mě je důležité dát rehabilitaci 100 procent, abych si pak neříkala „co kdyby“. A pak se můžu vrátit k tomu, co mě baví nejvíc, v nejkratší možné době. Protože snowboarding je pro mě ta nejlepší pohybová meditace.

Foto: Red Bull

Revoluci v objevování nerostných surovin, jako je ropa nebo plyn, přinášejí světu vědci z Brna. A to nejenom na pevnině, ale také pod mořem nebo třeba i na Měsíci.

Čtěte také: Zakladatel Mixitu: Z nuly na 100 milionů bez investora. Jde to, ale dře to

Vše díky technologii DMT (Density Mapping Technology – v překladu technologie mapování hustoty), za kterou stojí se svým týmem ve startupu Geo Applications profesor Viliam Vatrt, oceněný již před sedmi lety titulem Česká hlava.

Profesor Viliam Vatrt

Pro své bádání, jak zefektivnit a zlevnit hledání světových ložisek nerostného bohatství, nyní získává investici od venture kapitálového fondu Opifer a startupového inkubátoru UP21 v souhrnné výši 11 milionů korun.

„Líbí se nám revoluční potenciál technologie Geo Applications,“ říká k tomu partner Opiferu Petr Heyduk, který do Geo Applications poprvé investoval už v roce 2015.

„Současné náklady na průzkumy a testovací vrty při hledání ložisek nerostného bohatství jsou astronomické. Metodologie Geo Applications značným způsobem zvýší pravděpodobnost jejich hledání, a to doslova od stolu,“ doplňuje jej šéf nového investora, tedy inkubátoru UP21, Vítek Šubert.

„Výsledkem bude více úspěšných vrtů, které stojí desítky milionů korun, a značné snížení nákladů pro těžební společnosti,“ dodává.

Šéf UP21 Vítek Šubert

V Brně tak de facto vzniká globální mapa, něco jako Google Earth, ale pro účely zmapovat vše pod povrchem země.

Profesor Viliam Vatrt je v oboru uznávanou kapacitou. Už v roce 2011 byl oceněn titulem Česká hlava za objev výškové konstanty W₀, jejímž prostřednictvím se určuje nadmořská výška. Na jejím určení pracoval se svými kolegy od roku 1993 a díky využití mnoha milionů údajů z družic se ji povedlo vypočítat na setinu milimetru přesně. Od té doby se mu často přezdívá Newton z Dobrušky.

Novou veličinu v roce 2012 později přijaly jako výškový systém Spojené státy či Kanada a vedle rychlosti světla nebo Newtonových gravitačních zákonů se stala také součástí světového souboru astronomických konstant.

A právě výšková konstanta doplněná o další data se stala základem pro současnou metodu DMT, nad kterou brněnský tým bádá už třetím rokem. Výsledkem je mapa hustotních anomálií podloží, přičemž pomocí dat DMT je možné odvozovat přítomnost nerostného bohatství nejen pod povrchem Země, ale také na jiných planetách. A navíc dokáže odhalit třeba i vodní zdroje.

Vizualizace dat DMT:

„Věříme, že máme velkou šanci se díky unikátní technologii výpočtu, která využívá satelitních dat, prosadit v celosvětovém měřítku,“ říká Marek Goldbach, ředitel úseku explorations v Geo Applications.

První krok už startup učinil – loni začal technologii DMZ testovat v komerčních podmínkách a letos vstoupil na globální trh, když jeho technologii testovali partneři jako například Faerská geologická služba či PetroSeychelles.

Česko opět hledá projekty, které mají zlepšit svět. Pokud o nějakém ve svém okolí víte, nebo dokonce sami takový máte, neváhejte a dejte o sobě vědět.

Máte k tomu nejlepší příležitost, zrovna nyní se totiž rozbíhá již druhý ročník Cen SDGs, jež v Česku hledají aktivity a strategie, které přispívají k naplňování cílů udržitelného rozvoje (Sustainable Development Goals – tedy SDGs) od OSN.

Jedná se o první nezávislé ocenění v naplňování cílů udržitelného rozvoje od OSN na světě.

Čtěte také: Křivá zelenina či ostrovní dům. Když české projekty zlepšují svět

„Ukázalo se, že Ceny SDGs jsou skvělou inovací, která přitáhla pozornost české veřejnosti k udržitelnému rozvoji, ale zároveň inspirovala celý svět. Se zájmem uspořádat podobné ocenění se na nás obracejí další evropské země, mimo jiné i Finsko, které bylo doposud v udržitelnosti inspirací spíše pro nás,“ říká zakladatelka a ředitelka Asociace společenské odpovědnosti Lucie Mádlová.

Ředitelka Asociace společenské odpovědnosti Lucie Mádlová a Vladimír Špidla při vyhlášení minulého ročníku Cen SDGs. Foto: Petr Klapper

Přihlásit se mohou jak hráči z řad byznysu, tak z neziskových organizací, veřejné správy nebo široké veřejnosti.

Forbes Česko je mediálním partnerem této akce a šéfredaktor Petr Šimůnek jedním z ambasadorů.

Loni se mezi oceněnými projekty umístily jak velké korporace, jako je Nadační fond Avast s programem Spolu až do konce věnující se paliativní péči, tak jednotlivci, jako je například Pavel Podruh se soběstačnými ostrovními domy, nebo Adama Podhola s iniciativou Zachraň jídlo, která mimo jiné upozornila na problém přehlížení „křivé“ zeleniny supermarkety.

Čtěte také: Od muziky až k soběstačným domům. Čech, který prodal firmu, aby zlepšil svět

Letošní ročník je stejně jako loni rozdělen do kategorií Byznys, Veřejná sféra, Reporting podle SDGs, Cena odborné poroty a Cena České rozvojové agentury. Přibyla ovšem jedna kategorie, Cena pro mladé lídry do 30 let, kterou zastřešuje právě Forbes.

V této kategorii budeme společně s odbornou veřejností hledat mladé lidi, kteří svými aktivitami přispívají nejen k lepšímu Česku, ale i k celému světu. A kdo ví, třeba se jednou objeví i v žebříčku talentovaných mladých Čechů Forbes 30 pod 30.

„Naplnění cílů udržitelného rozvoje, které mají překonat výzvy dnešního světa, vyžaduje spolupráci a přispění nás všech. Zásadní roli v tom sehrává budoucí generace lídrů a jejich odhodlání a nápady měnit svět k lepšímu,“ dodává k tomu šéf Unileveru pro Českou a Slovenskou republiku Herrish Patel.

Nominovat projekt, produkt nebo službu napomáhající naplňovat jeden nebo více cílů udržitelného rozvoje je možné do 31. března 2018 na webových stránkách www.globalnicile.cz.

Ceny SDGs 2018, které  v Česku uděluje Asociace společenské odpovědnosti ve spolupráci s Českou rozvojovou agenturou, ministerstvem průmyslu a obchodu, ministerstvem zahraničních věcí a Radou kvality České republiky, budou slavnostně předány na galavečeru dne 12. června 2018.

Fotogalerie z loňského vyhlašování Cen SDGs:

<

►

>

Výkonná ředitelka Asociace společenské odpovědnosti Lucie Mádlová a Vladimír Špidla.

Foto: Petr Klapper

Kolik jste dnes už vypili kávy? Dva tři šálky a stále se cítíte utlumení a bez energie? Tak si zkuste dát panáka. Ne alkoholického – to by vás šéf asi nepochválil -, ale nealko panáka, který vám bude chutnat, a ještě vám zbystří mysl.

Ten panák se jmenuje Samurai shot, je čistě z čajového extraktu a i přes své exotické pojmenování vznikl v Česku. Stojí za ním totiž první Evropan přijatý do Mezinárodní asociace čaje (World Tea Union) Jaromír Horák, kterého zasvěcení mohou znát i jakožto zakladatele festivalu Čajomír fest, který letos oslaví už svůj desátý ročník.

Samurai shot. Jaromír Horák (vlevo) se svým kolegou Martinem Solničkou. Foto: Jan Schejbal

„Čaj má přidanou hodnotu v tom, že je funkční. Má v sobě thein, který dokáže člověka povzbudit jinak než káva. Působí dobře na soustředění, takže jej doporučujeme při řízení vozu, v práci nebo obecně, když člověk potřebuje zbystřit mysl,“ začíná popisovat charakteristiky produktu, který je na trhu dva roky a už si jej oblíbil například Oto Klempíř ze skupiny J.A.R. nebo předseda „pirátů“ Ivan Bartoš.

„Z historie je podobný koncentrát známý například z Ruska ze samovaru, v Egyptě je také ředěný extrakt s mátou. Nikdo ale nevyrábí prémiové extrakty, které by se daly pít napřímo,“ vyzdvihuje Jaromír a hned nato si se mnou a se svým kolegou Martinem Solničkou, se kterým firmu založil, připíjí prvním, silně hořkým a nakopávacím bitter green Samurai shotem.

„Je výhoda, že to co my nedělá nikdo jiný. Ale zároveň i nevýhoda, protože to nikdo nezná,“ doplňuje Martin. Ví, o čem mluví, ve firmě má na starosti zejména marketingové aktivity a rozvoj.

Jaromír se do světa čajů dostal před 15 lety, když dělal kulisáka v divadle Archa, a tehdy i přestal pít a kouřit. Proto hledal alternativu a zakoukal se do čajoven, které jej už nepustily.

Postupně se začal stávat odborníkem, rozjel cateringovou firmu, školu čaje i zmíněný festival a na základě toho všeho se dostal i do zmiňované mezinárodní asociace, které vládnou čajové mocnosti, jako je Čína nebo Vietnam.

Na běžném retailovém trhu mu ale chyběl kvalitní nealko drink na čajovém základu. Proto s pomocí crowdfundingu uvařil z prémiových čajů první várku. „Co se uvařilo, to se prodalo,“ vzpomíná s úsměvem na předloňské léto, kdy se rozhodl pokračovat dále, a následné prodejně úspěšné Vánoce ho s kolegou přesvědčily o tom, ve snažení setrvat.

Dnes Samurai shot naleznete ve třech základních příchutích a sedmi speciálech prodávaných v řetězcích, jako je Makro, Sklizeno nebo Oxalis, a dále v desítkách menších obchodů s čaji nebo zdravou výživou. V nabídce jsou ale další nápoje, jako je například Samurai lim-ča (limonáda z pravého čaje) nebo čajový energy drink v plechovce.

Martin k tomu dodává, že loni Samurai shot otočil až 20 tisíc lahví extraktu. „První rok jsme měli obrat milion korun, loni už to bylo 2,5 milionu a stále rosteme,“ doplňuje jej Jaromír.

Cílová skupina pro tento drink je velmi široká. Jak oba zakladatelé říkají, je to od teenagerů až po seniory. „Občas si nás pletou se sirupy. Ale to je zcela jiná kategorie, sirupy mají kolem 60 procent cukru a my máme maximálně kolem 17 procent,“  vysvětluje Jaromír a pobízí mě k dalšímu, tentokráte sladšímu sweet flower panáku.

Ke vzrůstající oblibě nového drinku také přispívá vzrůstající počet abstinentů v Česku. „Nacházíme skupinu lidí, kteří odcházejí od Coca-Coly nebo Kofoly nebo od samotného alkoholu a hledají další alternativy,“ potvrzuje Jaromír. Ale jen o abstinenci to není. S alkoholem se dá kombinovat také například v různých koktejlech (k nimž u každého balení Samurai shotu neleznete recept) nebo prostě ve spojení s tvrdším alkoholem.

„Vymetači“ večírků si v tomto segmentu vzpomenou zejména na energy drinky s vodkou. A právě tady vidí oba pánové svůj potenciál. „Energy drinky s vodkou jsou největším evergreenem všech party, z pohledu zdraví je to opravdu šílené. Ale všichni to pijí a zatím se nenašla žádná jiná alternativa – tedy přírodní energetická složka s alkoholem,“ říká Jaromír a přiťukne si se mnou už třetím nealko panákem a já už se i jako milovník čaje cítím opravdu dost povzbuzený.

„Ideální je dát si jednoho dva panáky, to cítíte opravdu rychlé nabuzení. Není potřeba a není ani vhodné vypít celou lahev,“ vysvětluje hned nato Martin s tím, že jejich pití není na žízeň, jde hlavně o funkčnost. A tu z mého pohledu splňuje beze zbytku.

Jaromír s Martinem nyní chtějí nejdříve stabilizovat výrobu v Česku, už ale pokukují i po zahraničí. K jejich drinku se dostanete i na Slovensku a v Polsku a některé lahve Samurai shotu se dostaly do Španělska a Ruska i za Atlantský oceán, do Mexika nebo i Brazílie. K silné expanzi by ale byl potřeba partner.

„Naše cesta ale není vytvořit produkt a pak jej prodat třeba Coca-Cole, Samurai shot nás baví a máme s ním dlouhodobé plány,“ shodují se na závěr našeho setkání.

Foto: Jan Schejbal

Japonská automobilka Toyota se dlouhá léta přetahuje s Volkswagenem o pozici největší automobilky světa. Svou celosvětovou produkci už několik let drží nad 10 miliony vozů. Podle viceprezidenta pro obchod a marketing Toyoty Motor Europe Matta Harrisona ale automobilka konečné umístění nijak zásadně neřeší.

„V podstatě je nám jedno, jestli jsme jako skupina jedničkou, dvojkou, nebo trojkou na trhu,“ říká muž, který řídí obchod a marketing evropské části japonského výrobce aut, jež loni prodala necelý milion vozů Toyota, a přispívá tak zhruba desetinou k celosvětovým prodejům.

S Mattem Harrisonem jsme se setkali při příležitosti autosalonu v Ženevě, který probíhal v první polovině března. Toyota na něm představila novinky jako hybridní Auris nebo koncept legandárního závodního vozu GR Supra Racing.

Čtěte také: Auto roku, hybridy i návrat legendy. Co je k vidění na ženevském autosalonu

Během automobilového svátku ale třeba také oznámila, že letos v Evropě zcela ukončí produkci osobních vozů s dieselovými motory. Využili jsme proto příležitosti a zeptali se, jak Toyota vidí budoucnost pohonů vozů a v čem tedy budeme jezdit.

1) Konec dieselu

Toyota na autosalonu v Ženevě oznámila, že v letošním roce stáhne z evropského trhu všechny nabídky osobních vozů z dieselovými motory. Zeptali jsme se, proč se k tomuto kroku odhodlala právě nyní.

„Loni produkce našich vozů s dieselovým motorem zde v Evropě představovala méně než 10 procent z celkového objemu. Už tedy nejde o zásadní část našeho byznysu. Navíc i nadále klesá.

Naproti tomu poměr prodejů vozů s hybridním pohonem, které jsou už 20 let v naší strategii, se v Evropě pohybuje na 41 procentech. A neustále roste.

Další věcí je legislativa a přísnější emisní podmínky pro dieselové motory. Diesel nepotřebujeme, tak tohle alespoň nemusíme řešit. Je tedy správný čas na takové rozhodnutí, které nemá co dělat s krátkodobými záležitostmi, jako je nynější pokles důvěry zákazníků v naftové motory.“

2) Elektrovozy

Automobilky po celém světě vstupují do segmentu elektrovozů, což bylo jasně vidět i v Ženevě. Valná většina vozů zde byla představena buď jako čistý elektrovůz, nebo minimálně v hybridním provedení, nejčastěji v kombinaci s benzinem. Zajímají Toyotu kromě hybridů i čisté elektrovozy?

„Nepotřebujeme diesely, nepotřebujeme ani čistě jen elektrovozy. Držíme se naší strategie, kdy chceme polovinu naší produkce prodávat s hybridním pohonem. A musím říct, že v západních zemích, tedy i v zemích Evropské unie, budeme hodně nad tímto cílem. Mohli bychom se zde pohybovat až na 70 procentech.

Jsme toho názoru, že v současné době nejlepším řešením pro zákazníka není plně elektrické auto, pokud tedy neexistují určité pobídky. Náklady jsou stále vysoké. A elektrovozy stále mají dlouhou dobu nabíjení a nízkou dojezdovou vzdálenost.„

3) Vodík

Toyota do Ženevy přivezla ukázat i model Mirai, který je poháněn čistě vodíkem. Firma zatím prodává 50 až 100 vozů ročně a věří, že po roce 2020 už půjde o tisíce kusů. Kde bere jistotu, že se trh bude vyvíjet zrovna tímto směrem?

„Když se podíváte třeba do Japonska, získáte jasný obrázek, jak vypadá vodíkově orientovaná společnost. Vše se pohybuje od automobilového sektoru k domácnostem, rozvodným sítím, skladování energie apod. Nejsou to tedy jen automobilové značky, které s vodíkem pracují. Jsou to další firmy, vlády i samotné domácnosti.

V Evropě máme v této otázce sdílení společné vize před sebou dlouhou cestu. Jsou zde desítky států, v tom je to těžší. Ale země jako Německo, Francie, Británie nebo skandinávské státy zaznamenávají velkou akceleraci zájmu o tuto technologii.

Problémem je zatím infrastruktura, v Evropě máme ani ne 200 stanic, kde řidiči mohou doplňovat vodíkem poháněné vozy. Ale třeba Německo plánuje, že do roku 2020 jich na svém území bude mít 400. A to mluvím pouze o Německu. Určitě to není jednoduché, ale infrastruktura se začne brzy rychle rozrůstat.“

4) Autonomní řízení

Samořiditelné vozy jsou tématem samy pro sebe. A nejen v poslední době, kdy se po prvním usmrcení člověka autonomním vozem (od firmy Uber) opět rozhořely otázky nad touto technologií. Jak je v tomto ohledu Toyota daleko? A vidí v blízké budoucnosti silnice plné autonomních vozů?

„Když mluvíme o autonomních technologiích, bavíme se na dvou úrovních. První je režim ochránce, kdy řidič řídí vůz a auto mu je schopno samo asistovat. A pokud je to nutné, i řízení samo na chvíli převzít. To je řešení, které už začíná být běžné a bude se jen rozšiřovat.

Pak máme extrémnější případ, to když se bavíme o módu řidiče. To bude také v následujících dvou třech letech dostupné, ale pouze v omezených lokacích, kde je dostatečně zmapovaná infrastruktura. Ale pokud jde o širší využití, zejména kvůli bezpečnosti to zabere více času než pár let. Pobavme se o tom v roce 2030.

Osobně si ale nemyslím, že by touto technologií byli zákazníci nějak extra posedlí. Tyto tlaky vytváří samotný průmysl. Myslím, že automobilky o tom v rámci vyvolání zájmu mluví daleko více než samotní spotřebitelé.

Zákazníci podle mě velmi oceňují všelijaké bezpečnostní asistenty, vyšší míru inteligence samotných vozů, ale zatím nevyhledávají řešení ve smyslu toho, že by je auta měla sama vozit.“

Umělé inteligenci (AI) se věnuje teprve čtyři roky, už má ale za sebou zkušenosti a ocenění, které by mu měl závidět každý jeho vrstevník. Doktorand Jan Pichl z Českého vysokého učení technického v Praze byl jedním z pětičlenného týmu, který loni získal stříbro v celosvětové soutěži Amazon Alexa Prize od amerického e-commerce gigantu. V ní šlo o to, vytvořit chatbota, který bude v hlasové konverzaci co nejvěrněji komunikovat s kterýmkoli člověkem.

Cíl Amazonu je v tomto snažení jasný – vylepšit co nejlépe svou virtuální asistentku Alexu.

Čtěte také: Forbes 30 pod 30 podcast s Markusem Krugem o životě, Kazmovi i Boratovi

„Ocenění je významné hlavně z toho důvodu, že jsme soutěžili s věhlasnými univerzitami, které se do finále vůbec nedostaly,“ vysvětluje v podcastu Forbes 30 pod 30 Honza Pichl, kterého k počítačům přivedl jeho dědeček – velký fanoušek moderních technologií. „Cíl byl, aby konverzace byla co nejdelší,“ vrací se ještě k soutěži.

Virtuální asistenti ovládaní hlasem jsou dnes velkým tématem pro mnoho světových firem. Amazon má svou Alexu, Apple Siri, Microsoft koketuje s Cortanou. Tito asistenti nám pomáhají s hlasovým zadáváním a vyhledáváním informací, v Americe se již dnes často používají k objednávání zboží. Jejich role ale brzy může být daleko širší.

„Od zdokonalování se v angličtině až po asistenty starších lidí, kteří si nemají s kým popovídat,“ dává Honza některé z příkladů.

Umělá inteligence u chatbotů hraje zásadní roli. Je to mozek virtuálních asistentů, který by měl rozeznat, co se po něm požaduje, a poté na podnět co nejpřesněji zareagovat. Dobrý sluha se ale může jako lusknutím prstu změnit ve zlého pána.

„Když se podíváme do budoucna – bez ohledu na to, za jak dlouho to bude -, obavy jsou na místě,“ odpovídá Honza na otázku, zda máme varování před AI od podnikatelů, jako je Bill Gates nebo Elon Musk, brát opravdu vážně.

„Může existovat scénář, kdy umělá inteligence vyhodnotí, že lidstvo není přínos pro naši planetu. A to může být začátek konce. Na to je potřeba dbát už při vývoji,“ říká český vědec a jedním dechem dodává, že ke katastrofě může dojít i během plnění zprvu banálního úkolu.

„Například dostane za úkol vytisknout letáčky a optimalizuje si vše tak, že má vytisknout co nejvíce těchto letáčků. Nejdřív by došel papír, tak by začala kácet stromy, až by vykácela všechny stromy na světě,“ říká Honza s tím, že už i to by mělo negativní následky. Navíc jen u stromů by zůstat nemuselo.

V podcastu se dozvíte více o takovýchto scénářích, o samotném Honzovi Pichlovi z ČVUT i o tom, jak takový chatbot vzniká a co vše je ve vývoji potřeba.

„Vítejte na novém Scuk.cz,“ zní úvodní vzkaz na původně gastronomickém rozcestníku. Pokud jste na tomto serveru nebyli měsíc a déle, můžete být tak trochu zmateni. Místo recenzí na oblíbené restaurace a podniky vás stránka nově vyzývá k tomu, abyste se připojili k nákupní skupině a začali objednávat farmářské produkty.

Čtěte také: Vědec Jan Pichl: AI nás dokáže zahubit i během plnění banálního úkolu

Scuk totiž v polovině března prošel zásadní změnou, vlastnickou i strategickou. Od zakladatele Martin Kuciela alias Pana Cuketky ho za blíže nespecifikovaných podmínek koupil exinvestiční manažer Mitonu Kamil Demuth.

A ten jej změnil na první komunitní online tržiště farmářských výrobků – tedy místo na internetu, kde si objednáte zboží přímo od lokálních farmářů, které vám nakonec přiveze jiný uživatel a předá vám ho na předem domluveném místě.

„Chceme udělat alternativu pro lidi, kteří chtějí nakupovat kvalitní lokální potraviny, které neseženete v klasické distribuční síti. A zároveň za férovou cenu,“ vysvětluje Kamil Demuth v dalším dílu Forbes Startup podcastu, kde nezastírá, že se inspiroval u francouzského startupu La Ruche qui dit Oui, který se během osmi let existence rozrostl do celkem osmi evropských zemí a čítá na 13 tisíc dodavatelů.

Scuk.cz měl před změnou vlastnické struktury zhruba 50tisícovou měsíční návštěvnost a bývalému marketingovému manažerovi Heureka.cz nebo CZC.cz je jasné, že se svým týmem nedokáže do nového projektu přetáhnout hned všechny uživatele. „Snažíme se o 20 až 25 tisíc měsíčně,“ vypichuje aktuální snahy.

Kamil Demuth (uprostřed) s týmem nového Scuk.cz.

„Z pohledu toho, že jsme alternativa, věřím, že jsme během pěti let schopni zde dělat 300milionový obrat. To je ambice, která je myslím reálná,“ vypočítává dál s tím, že na konci roku by rád na serveru viděl 70 nákupních skupin a až 250 lokálních dodavatelů.

Lokální farmářské produkty se už několik let dostávají do čím dál většího zájmu Čechů, a tím pádem i obchodních řetězců. V posledních letech navíc vznikli online prodejci potravin jako Rohlík, kteří s lokálními produkty též koketují.

Kamil v nich ale přímou konkurenci nevidí.

„Máme úplně jiný princip služby. On je klasický online prodejce, který má hodnotu postavenou na rychlosti dodání a služby jako takové. V tom nás hrozně zválcuje, naše hodnota je jinde,“ dodává Kamil v podcastu.

Jak přesně Scuk.cz funguje a bude i v budoucnu jen o farmářských potravinách, nebo na něm objevíme i další zboží? Odpovědi naleznete v podcastu výše.

Podnikatel Zdeněk Rinth může slavit. Před osmi měsíci dal prostřednictvím Forbesu světu vědět, že by rád pro své byznysové dítě, českou jedničku ve výrobě kůží a kožešin Kara Trutnov, našel majoritního vlastníka. To se dnes sedmašedesátiletému podnikateli plní.

Ve středu totiž došlo k podpisu smlouvy, která posílá 90 procent firmě C2H. Ta patří třicetiletému investorovi Michalu Mičkovi, který je zároveň většinovým majitelem dvojky na českém oděvním trhu, značky Pietro Filipi.

„Číslo v občance hovoří jasně a jsem rád, že spojením se značkou Pietro Filipi vznikne silná skupina s nějakými 70 obchody. To dává možnost velkým synergiím,“ uvedl pro Forbes Zdeněk Rinth. Po několika měsících vyjednávání tak v Česku vzniká módní skupina s téměř 900milionovými tržbami. A ty by měly dál růst.

„Nastavíme takový trend, aby byla Kara úspěšnou českou značkou s potenciálem růstu a expanze do zahraničí,“ uvádí k transakci, jejíž hodnota se dle informací z trhu pohybuje v řádech stovek milionů korun, Michal Mička.

Investor Michal Mička

Kara má téměř 47 obchodů po celé republice a tržby v hodnotě 365 milionů korun. Majitel Zdeněk Rinth v rozhovoru pro zářijový Forbes poprvé přiznal, že jeho firma pro další rozvoj potřebuje novou krev.

A vyjádřil přání, aby po prodeji zůstal v roli minoritního majitele i ve vedení firmy. To se mu podařilo – zůstává mu 10 procent firmy a stále ji provozně vede. Sám se zavázal, že ve firmě ještě minimálně rok bude dělat výkonného ředitele.

Co bude potom? „Záleží na tom, zda mi bude sloužit zdraví a zda o moje služby bude zájem,“ dodal muž, který ví o kůžích a kožešinách vše, v oboru působí posledních téměř 50 let.

V Kaře začínal jako praktikant na takzvané mokré dílně, což byla nejnižší pozice v podniku. „To celý den házíte mokrými kůžemi sem a tam. A opravdu to tam moc nevoní,“ uvedl před rokem ve velkém rozhovoru ve Forbesu, který si můžete koupit zde.

Zdeněk Rinth má důvod k radosti. Podařilo se mu prodat 90 procent jeho oděvní firmy Kara Trutnov. Slibuje si od toho její růst. Foto: Jiří Turek

Michal Mička se ve světě investic pohybuje mnoho let, dříve působil ve fondu DRFG brněnského investora Davida Rusňáka, kde držel i pětinový podíl. Ten prodal a loni o sobě dal pořádně vědět, když investoval do českých značek, jako je výrobce kol Favorit, mobilní taxiaplikace Liftago, a na podzim koupil od podnikatele Petra Hendrycha většinu (80 procent) ve ztrátovém Pietru Filipim.

Jak Michal Mička uvedl v únorovém Forbes Investor podcastu, firmu chce už letos přetočit zpět do zisku. Nyní se proto snaží zahojit dvě největší bolístky, které zdědil – vysokou zadluženost a také zaspání Pietra Filipiho v online prodejích. Výhodou firmy s půlmiliardovým obratem podle něj na současném trhu s módou je, že je zároveň výrobcem i prodejcem.

Stejný vlastník Pietra Filipiho a Kary přinese oběma firmám synergické efekty. Karu navíc čekají podobné změny, které má završit zahraniční expanze. Mička ji chce do té doby modernizovat, zlepšit komunikaci a marketing, zacílit na mladé lidi a přivést ji na internet. Kara totiž dodnes nemá svůj e-shop.

Únorový podcast s Michalem Mičkou si můžete poslechnout zde:

S přispěním redaktora Forbesu Jaroslava Maška

Karlínu a Libni obloukem se vyhni, říkávalo se dříve. Dnes už to v případě Karlína neplatí a ten, kdo se mu vyhýbá, by mohl brzy s byznysem klopýtat. Alespoň po té technologické stránce. Oprýskané domy a zbytky manufaktur a výrobních hal totiž v posledních 15 letech vystřídaly moderní kancelářské komplexy, přízemí bytových domů obsypaly restaurace a kavárny. Vyrostlo zde klasické byznysové centrum a vzhledem k častým nájemcům v podobě technologických firem se čtvrti začalo přezdívat pražské Silicon Valley.

Čtěte také: Vstávat brzo a nic neodkládat. Jak dělat byznys podle zakladatele Marlenky

GoodData, Socialbakers, STRV, Zoom International, Keboola, Geewa… To je opravdu jen malý výčet českých IT firem a startupů, o kterých je slyšet nejen doma, ale i ve světě a které mají na pravém břehu Vltavy v docházkové vzdálenosti do historického centra Prahy své kanceláře. A mezi nimi je schovaná i původem ICT skupina Neeco – další nadějná česká firma působící globálně, o které se ale v Česku zatím moc neví.

A přitom pod sebou sdružuje na 30 firem a mezi její zákazníky patří velké bankovní domy, telefonní operátoři, ale také  závodní svátky formule 1 nebo Moto GP, soukromí klienti v podobě arabských šejků nebo naopak veřejná sféra jako ministerstva či samotná města.

Za devět let ji od nuly vybudoval český podnikatel a tak trochu i investor David Pátek. Zcela v tichosti, bez povšimnutí médií.

Zakladatel skupiny Neeco David Pátek

„Není to úplně cílené. Je to tím, že v Česku nemáme příliš mnoho zákazníků, protože se na Česko nesoustřeďujeme. Nemáme tu zákazníka, který by využil to, co děláme – tedy koordinaci globálních projektů,“ odpovídá mi David Pátek v úvodu podcastu, když se ptám na důvody toho, proč nebyl po celou dobu budování firmy vidět.

Osmatřicetiletý podnikatel působí ve své prosklené kanceláři v nových prostorách firmy i přes svůj mladistvý vzhled jako ostřílený šéf. Štíhlý muž v dobře padnoucím obleku mluví klidně a rozvážně. A přitom, nebo možná právě proto, získáte okamžitě pocit, že to má v hlavě srovnané a přesně ví, co chce a kam míří.

To se u něj projevilo už na vysoké škole, když na České zemědělské univerzitě studoval obor zpracování odpadu. „Přišlo mi to moderní, že zachráním svět,“ vrací se do počátků tisíciletí David Pátek, který brzy poznal, že jeho představy se od skutečnosti značně liší. Začal tedy přemýšlet nad zcela jiným živobytím.

„Vždy jsem měl pocit, že na světě je strašně moc možností a málo společností, které je dokážou využít a smysluplně nabídnout zákazníkům,“ opatrně odhaluje roušku toho, co dělá.

„Pro firmy je dnešní svět strašně složitý. Potřebují se soustřeďovat na své primární byznysy a vše ostatní chtějí, aby se nějak vyřešilo. Ale není moc firem, které by tyto sekundární činnosti pro ně komplexně řešily,“ dodává v podcastu podnikatel, kterého v Česku příliš nezastihnete. Jeho skupina je totiž dnes rozkročena do 160 zemí světa, a tak je hodně svého času na cestách.

Ve světě zajišťuje nadnárodním firmám a projektům podporu sekundárních činností. Jde hlavně o čtyři segmenty – zajišťuje jim jak lidi, tak zboží, jejich logistiku a také konektivitu. Když tedy například některá z firem expanduje do zahraničí a potřebuje například nové kanceláře, ozve se Neecu. To už se postará o výběr nemovitosti, zajistí jí vybavení včetně připojení k internetu. Poskytuje ale celý komplex služeb.

Expandující firma se tak může soustřeďovat na svůj hlavní byznys a růst místo toho, aby se musela zdržovat vyhledáváním a vyjednávání s dodavateli, navíc v odlišném kulturním prostředí a bez znalosti místního trhu.

„Když máte tisíce poboček, dělat si smlouvy v Číně, Evropě, Japonsku nebo Americe je strašně složité. Nejen administrativně,“ vysvětluje Pátek. A dodává: „Brzo jsme odhadli, že mezi subdodavatelem a klienty je potřeba ještě jedna platforma.“

Nutno říci, že „čuch“ na byznys měl dobrý. V Evropě jej sice kvůli nedostatku referencí zpočátku nechtěli, tak se vydal hledat první zakázky do Asie. Tam totiž tolik na reference nehleděli, spíše je zajímal smysl nabídky řešení. Poté se už s referencemi vrátil zpět do Evropy a dále do Spojených států.

Dnes má jeho firma v Česku zhruba 120 zaměstnanců, obchodní zástupce po celém světě a loni dosáhla na obrat 700 milionů korun. Firmu přitom v roce 2009 zakládal sám se svou tehdejší partnerkou, kterou později vyplatil a stal se stoprocentním vlastníkem.

„V roce 2009 jsme měli nulu. Bez jakéhokoli kapitálu a zkušeností jsme to vytáhli do takovéto velikosti. Myslím, že za rok, rok a půl se dostaneme k miliardě a pojedeme dál,“ říká odhodlaně. Příležitostí totiž vidí dost, jediným limitem jsou pro něj v současnosti lidé. „Stavy bych zde potřeboval zdvojnásobit,“ posteskne si v podcastu nad současnou situací na trhu práce, kde nejen talenty vysály nejen zahraniční firmy.

Možná i to je jeden z důvodů, proč o sobě a o Neecu chce dát nyní vědět. Brand jeho firmy by se tak mohl stát lákavějším pro potenciální zaměstnance. David Pátek ale kromě nabírání jednotlivých zaměstnanců praktikuje i strategii najímaní či rovnou akvírování celých týmů.

Neeco totiž působí tak trochu jako  investor, za kterým chodí lidé s nápady, kteří pro rozvoj svého projektu hledají peníze. Tak to bylo třeba i s Danielem Krisem, který je dnes jedním z partnerů Neeca a šéfuje například projektu bezpapírových stravenek Benefitka.

Čtěte také: Stravenky bez stravenek. Bývalý mistr ligy digitalizuje Čechům benefity

„Dalším projektem může být aplikace, která pomáhá řidičům v kamionové přepravě splňovat legislativní podmínky v každém státě Evropské unie,“ nastiňuje další novinku.

„Nemám ale rád firmy, které přijdou a chtějí 50 milionů. Opravdu si myslím, že nejrychlejší cesta, jak zabít jakýkoli startup, je dát mu peníze. Ne že by se zabil samotný startup, spíše kreativita,“ vysvětluje svůj pohled na věc.

Peněz k investování bude mít dost. „Nedivil bych se, kdyby růst Neeca byl i nadále hodně raketový. Platformy dnes vzrůstají. Podívejte se na Uber nebo Liftago, u kterých přidaná hodnota není ve skutečnosti v tom, že by vám zlevňovaly jízdy, ale že jde o jednoduchý přístup k řidičům. To samé Booking nebo Airbnb,“ zmiňuje dnešní startupové hvězdy.

Limitem jsou pro něj hlavně ti lidé. „A pak také čas, který snad nebude příliš dlouhý. Protože nerad čekám na úspěch příliš dlouho,“ uzavírá.

Foto: Jan Schejbal

Stovky až tisíce Čechů každým rokem v předem stanovený termín konsternovaně sedí u počítače a netrpělivě koukají na točící se kolečko s nadějí, že se jim načte kýžený formulář. Ten jim totiž může pomoci do jejich vysněného ráje, a co víc, třeba i změnit život. A pravdou je, že každým rokem stovky až tisíce Čechů zůstanou zklamané.

Čtěte také: Jak dva diginomádi pomáhají Čechům cestovat na Nový Zéland

Řeč je o cestování na druhý konec světa – na Nový Zéland. Ostrovní země se spektakulární krajinou, která zaujala například režiséra Petera Jakscona, jenž právě sem usadil Tolkienovu Středozemi, je pro Čechy velkým lákadlem. Nejen z hlediska turistického, ale zejména pracovního.

Tamní příroda totiž každým rokem produkuje kromě neskonalých naturálií i tuny a tuny ovoce – citronů, pomerančů, jahod, jablek. Anebo taky kiwi.

A jak upozornil britský The Guardian, produkce kiwi tažená růstem světové poptávky (zejména pak z Číny) letos vzrostla o pětinu. A polovina plodů stále čeká na keřících, kde je nemá kdo sesbírat. Země tak poprvé po 10 letech řeší nedostatek lokálních pracovníků a reaguje uvolněním vízové politiky. Chce do sběru ovoce více zapojit i zahraniční pracovní sílu.

„Poslední věc, kterou chceme, je hnijící ovoce na stromech nebo pod nimi,“ uvedla tamní premiérka Jacinda Ardern.

Vízová politika země je striktní. Pro Čechy to znamená, že se jich může na Zéland za prací (tzv. working holiday visa) podívat jen 1200 ročně.  O tom, zda se jim to povede, rozhoduje rychlost, s jakou dokážou vyplnit a odeslat zmíněné webové formuláře.

„Tato kvóta bývá ‚rozebrána‘ během několika hodin a ve valné většině jsou víza udělena v relativně krátké době,“ uvádí pro Forbes mluvčí ministerstva zahraničních věcí Michaela Lagronová.

O možném navýšení těchto kvót se novozélandská vláda dle Guardianu nezmínila. Zatím. Tamní garnitura totiž potřebuje nejdříve ze všeho rychle hasit už hořící požár, a tak v poslední chvíli zatahuje za záchrannou brzdu – v sadech umožní pracovat například i cizincům, kteří jsou v zemi jen na turistická (tzv. holiday visa) či studentská víza.

Čtěte také: Český cukrář na Zélandu. Čokoládovou sochu vyráběl i pro Petera Jacksona

Takže pokud chcete na Novém Zélandu začít vydělávat, stačí si nyní sehnat klasické vízum, sbalit batůžek a můžete vyrazit. Vláda tamním ovocnářským firmám nařizuje vyplácet minimální hodinovou mzdu ve výši 16,5 novozélandského dolaru, což je v přepočtu zhruba 250 korun na hodinu.

Zároveň je dost možné, že se v příštím roce navýší i seznam pro working holiday visa a do země se bude moci za prací podívat více Čechů než „jen“ současných 1200. O navýšení kvót koneckonců dlouhodobě usiluje skrz své diplomatické zastoupení i Česko. Dle Lagronové se počty postupně navyšovat daří – od roku 2004 do dneška se zvýšily šestinásobně.

Osmaatřicetiletá Lenka Ondruchová začala koketovat se streetwearem už na přelomu tisíciletí. Během necelých dvou dekád se jí v náročném segmentu módy podařilo vybudovat prodejce streetwearu a tenisek, který má 50 zaměstnanců a tržby ve výši 180 milionů korun. Navíc její byznys každým rokem roste o 30 až 40 procent. Jak se žena bez podnikatelských zkušeností prosadila v náročném světě byznysu a jaká byla cesta k jejímu prvnímu milionu? Lenka Ondruchová se nyní dělí o své zkušenosti.

Podnikat se streetwearem a teniskami jsem začala v prosinci 2003. V Česku se nedaly sehnat věci, které jsem chtěla nosit, nakupovala jsem je v sekáčích nebo při cestách do zahraničí. Byla jsem součástí místní hiphopové komunity, potenciální zákazníky a jejich tužby jsem tedy dobře znala.

Čtěte také: Pět kroků k prvnímu milionu Martina Žufánka. Jděte proti proudu, radí

Problémem byla jen nedostupnost zboží, případně jeho vysoká cena. Našla jsem si tedy postupně cestu jak na módní veletrhy, tak k velkým dodavatelům. Spojila jsem se taky s podobným obchodem na Slovensku, abychom mohly společně dosáhnout na minimální odběry, které některé firmy požadovaly, a o větší objem zboží jsme se dělily. Nabídku jsem postupně rozšiřovala až do dnešních rozměrů.

Někdy ve druhé polovině roku 2005 se mi naskytla možnost odkoupit jeden obchodní prostor. Tak jsem šla do banky zkontrolovat stav peněz na účtu, na který jsem si odkládala část tržeb bokem.

Tehdy se většina plateb dělala cash stejně jako příjem tržeb a vyplácení zaměstnanců, takže jsem na ten účet moc často nekoukala a nevěnovala zůstatku příliš pozornosti. No a on se tam ten milion mezitím nastřádal – úplně mi to tenkrát vyrazilo dech.

Když nad tím tak zpětně přemýšlím, k mému prvnímu milionu mě dovedly hlavně tyhle tři zásady.

1. Vášeň a láska k oboru

Když jsem s podnikáním začínala, tenisky mě naprosto nadchly. A stejně tak mé nejbližší okolí, většina z nás je začala i sbírat. V době před Facebookem jsme třeba s kamarádem vybudovali komunitní server Sneakers.cz, kde se scházeli teniskoví nadšenci a sdíleli své poslední úlovky, debatovali o péči a čištění tenisek a o jednotlivých modelech.

Dělali jsme srazy, vysvětlovali lidem v televizi a v novinách, že sbírat tenisky je normální, vyprávěli příběhy, které za jednotlivými kousky jsou. Přenesli jsme na ně své nadšení a naučili spoustu z nich nosit a milovat sneakers, jako je milujeme my.

2. Vlastní kapitál

Měla jsem našetřeno zhruba 50 tisíc korun z nejrůznějších brigád a přeprodávání secondhandových věcí, od rodičů jsem si půjčila dalších 50 tisíc a jednou za měsíc taky starou dodávku, se kterou jsem jezdila do Varšavy pro zboží. Všechny vydělané peníze jsem vracela zpátky do podnikání.

Dala jsem tomu všechno – první volný víkend jsem měla po sedmi letech podnikání, dovolenou po osmi a moje první prodavačka měla vyšší měsíční plat než já. Naštěstí jsem vždycky uměla spojit práci se zábavou – jako třeba rap a reggae koncerty ve Vídní a Berlíně s obchodními schůzkami.

3. „Housky“

Najděte si produkt, který se prodává opakovaně a vy ho můžete pořád doskladňovat. Takovou vaši „housku“. S malými náklady tak máte jistý příjem, na který se můžete spolehnout, a díky tomu se můžete pustit do experimentů a dovolit si chybu.

A chyba, kterou bych neopakovala?

Poměrně pozdě jsem zavedla skladový systém. Stávalo se, že jsme neměli pořádek ve zboží a museli jsme vynakládat spoustu úsilí navíc. Automatizace pomocí technologie nám snížila chybovost a taky objem práce.

A proč nám to tak trvalo? Důvod byl jednoduchý, před 10 lety totiž na trhu nebylo žádné řešení, které by nám vyhovovalo, nikdo se neuměl technologicky vypořádat s naší nestandardní situací. Tak jsme si vytvořili externí tým a naprogramovali ho sami přímo na míru.

A v samém závěru přidám ještě několik rad pro ty, kdo s podnikáním teprve začínají.

• Nezapomeňte odpočívat, i když vás práce baví a neuvěřitelně naplňuje.
• Potkávejte se s lidmi, kteří jsou dál než vy, můžete se od nich hodně naučit.
• Buďte slušní, féroví, plaťte včas jak dodavatelům, tak zaměstnancům a věřte, ze všechno zlé je k něčemu dobré – každá chyba vás posune dál.

Do e-commerce skupiny Rockaway Capital, respektive do její investiční – či chcete-li startupové – divize Rockaway Ventures, přišel před necelými třemi měsíci z indického startupu s globálními ambicemi a dnes dohlíží na výkony celkem šesti firem z investičního portfolia Rockaway Ventures, kam patří například úspěšné Brand Embassy Víta Horkého nebo náborová platforma IT pracovníků Techloop.io.

Řeč je o Martinu Konopovi, aktuálním hostu Forbes Investor podcastu a jednom ze dvou hlavních mužů v Rockaway Ventures hned po Viktoru Fischerovi. A portfolio obou těchto mužů, a tím pádem i celého fondu, se může brzy opět rozrůst.

„Za těch pár měsíců, co tam (v Rockaway Ventures) jsem, jsme chytli celkem rychlou trakci i v rámci nových věcí. Máme několik věcí pod rukama v pokročilejší fázi vyjednávání,“ říká Konop v podcastu níže.

„Teď se snažíme držet vizi, abychom investovali 3 až 5 firem na roční bázi,“ dodává s vědomím, že investiční aktivita fondu byla v minulých letech o trochu nižší. Pokud tedy máte startup, který se pohybuje zejména v oblasti e-commerce a s ní spojených technologií, a potřebujete peníze, Rockaway teď jako dravec krouží nad trhem. Objevují se ale i nové obory zájmu, které patří k současným často skloňovaným buzzwordům.

„I umělá inteligence a blockchain jsou něco, co aktivně řešíme. Je asi brzo dělat nějaké oznámení, jak věci fungují, ale Viktor kouká na blockchainové věci aktivněji než rok zpátky,“ říká mladý manažer, který svou kariéru začínal jako investiční analytik private equity fondu v Británii, odkud se postupně dostal na pozici finančního ředitele globálního startupu Keystone.  A odtamtud jeho cesty mířily na pražskou Pankrác do Rockaway.

Čtěte také: Lucie Brešová: Jak jsme se v Kiwi.com dostali za 4 roky z nuly na 1900 lidí

V Rockaway Ventures zároveň dochází i k menší změně investiční strategie. Už nebude tolik zaměřen na tzv. seedová kola, tedy jen na počáteční investice do startupu.

„Koukáme i na větší kola. Na byznysy, které už dostaly peníze v seedovém kole od investora, ale v následujícím investičním kole A hledají další peníze na expanzi, mají trakci, generují solidní tržby. V ‚áčku‘ se bavíme o ticketu za 1 až 2 miliony eur (v situaci), kdy startup zvedá 4 miliony,“ vysvětluje Martin Konop v podcastu.

V něm se mimo jiné dále dozvíte, jak náročná je práce VC a private equity manažera, jak vypadá startupový ekosystém v indické technologické Mekce Bangalore a jak se liší od toho evropského. Tento i všechny dříve vydané podcasty naleznete na Forbes Radio.