Kdysi se tu konaly velkolepé večírky a setkávala se zde podnikatelská smetánka nejen z Liberecka, ale z celé České republiky i Německa.
Tehdejší reprezentativní sídlo rodiny místního a přesto světoznámého průmyslníka Ignáce Ginzkeyho, který podnikal v textilním průmyslu a v lecčems připomínal legendárního továrníka Tomáše Baťu, se ovšem dnes smutně a nenápadně krčí vedle hlavního tahu z Liberce do Jablonce nad Nisou.
Ve Vratislavicích nad Nisou, jen deset minut od centra Liberce a hodinu od Prahy, čeká za necelých čtyřicet milionů korun na svého nového majitele, který by ji zachránil před hrozbou postupného chátrání a začal psát její novodobou historii.
„Nabízíme prodej nemovitosti, tzv. horní nebo také prostřední vily továrníka Ginzkeye, kolaudované v osmdesátých letech devatenáctého století ve stylu historizující architektury, s prvky renesance, baroka, klasicismu a nastupující secese, vystavěné na členitém půdoryse 632 m2,“ uvádí realitní kancelář House ViP, která zprostředkovává prodej vily připomínající zámeček s velkorysým pozemkem o rozloze 1400 metrů čtverečních.
Továrník Ignác Ginzkey zanechal v Libereckém kraji v druhé polovině devatenáctého století nesmazatelnou stopu. Byl hlavně lokálním mecenášem, když podporoval rozvoj svého rodného města Vratislavice nad Nisou, ale jeho podnikatelské úspěchy se nesly do celého světa a ve své dobře patřil k nejbohatším lidem v Rakousku-Uhersku.
Ginzkey v roce 1854 založil továrnu na deky, která v období vrcholu produkce zaměstnávala přes tisíc lidí a vyráběla přes osm set tisíc metrů čtverečních dek za rok.
Továrna se specializovala na výrobu gobelínových dek a dek se vzory v českém stylu, které byly v té době velmi oblíbené. Produkce se vyznačovala vysokou kvalitou a deky tak brzy získaly velkou popularitu nejen na domácím trhu, ale také v zahraničí.
Průmyslník Ignác Ginzkey
V roce 1892 se továrna na deky sloučila s dalšími textilními firmami do společnosti Vereinigte Teppichfabriken AG neboli Spojené továrny na koberce a deky, a. s., která se stala jednou z největších textilních společností v Rakousko-Uhersku.
Ignác Ginzkey měl pověst dobrosrdečného a charitativního podnikatele, který se snažil o rozvoj obce a o zlepšení životních podmínek svých zaměstnanců, například příspěvky na sociální a penzijní připojištění, v čemž z dnešní optiky připomíná o dvě generace mladšího Tomáše Baťu.
Ginzkey ve Vratislavicích založil první školu, zasadil se a financoval výstavbu vlakového nádraží, silnic, mostů, ale i pošty, kam zavedl telegraf a spoluzaložil také Vratislavický pivovar.
U Liberce jeho rodina vystavila několik honosných rodinných vil, aktuálně nabízenou nechali postavit jeho potomci a žila zde i umělecky založená dcera Hermína, která tam jako nadaná malířka čerpala inspiraci.
„První vila továrníka Ignáce Ginzkeye staršího už je dnes k vidění pouze na dobových fotografiích, další vila, známá pod názvem zámeček, slouží jako ubytovna. Námi nabízená, v počtu třetí vilka průmyslníka Ginzkeyho, stále nabízí perspektivu a má potenciál udržet si kredit v řadě významných budov města Liberce,“ uvádí Pavel Bujok, makléř House ViP, pro Forbes.
Uvnitř vily najdete řemeslnou štukovou výzdobu, impozantní schodiště s mramorovými výplněmi nebo ornamentálně zdobené, schodišťové zábradlí. Dominantou interiéru je pak prostor čtvercového atria se šesti sloupy z růžového mramoru, a to pod kruhovou, prosklenou klenbou se čtyřmi lunetami, přičemž v jedné z nich je vyobrazení žen při vázání koberců.
Realitní kancelář nabízí nemovitost, kde se dříve scházely podnikatelské elity a dnes slouží jako zázemí pro místní zdravotnické středisko za 39 milionů korun. Z fotek je ale patrné, že historická budova před dalším využitím vyžaduje rekonstrukci.
„V průběhu let sice došlo ze strany vlastníka k několika technickým zásahům, proběhla oprava střechy či modernizace topení, které zvláště v dnešní době šetří peníze za energie, ale z celkového hlediska dlouhodobého užívání by si tato významná stavba zasloužila pozornosti silného investora,“ přiznává Bujok.
A odhaduje, že rekonstrukce by při dnešních cenách práce a materiálu vyšla na polovinu současné kupní ceny.
„Třeba přijde někdo s pokračováním přerušeného příběhu a naváže na možná zapomenutou slávu původních majitelů,“ přemítá Bujok a rovnou nabízí podnikatelskou inspiraci.
„Být to o pár kilometrů dál za hranicemi, Poláci by z domku už dávno vytvořili příběh, interiér upravili a dnes bychom si mohli spolu povídat u voňavé kávy v kavárně věhlasného hotýlku, penzionu s názvem ‚U Krásné malířky‘,“ vnukává myšlenku možného budoucího využití vily.
Skupina Carbounion Group jednoho z nejbohatších Čechů Petra Pauknera se po hubenějším roce 2021 odrazila zpět k téměř půlmiliardovému zisku. A tržby se loni meziročně zvýšily dokonce o šedesát tři procent.
„Loni se nám podařilo zvýšit tržby z předloňských 9,2 miliardy na téměř 15 miliard korun. A hospodářský výsledek před zdaněním je 480 milionů korun. Vrátili jsme se tak na úrovně před rokem 2021,” říká Petr Paukner v kanceláři sídla své skupiny, odkud má výhled na spodní polovinu Václavského náměstí.
Drží před sebou tabulku s neauditovanými hospodářskými výsledky za loňský rok a jeho spokojený výraz při pohledu na dobrá čísla vzápětí vystřídá zamračený pohled. Vzpomene si totiž na letos platnou windfall tax, neboli daň z mimořádných zisků, která se dotýká energetických a petrochemických firem a bank.
„Považuji to za naprosto nepochopitelné rozhodnutí vlády i v tom kontextu, že během covidu vydělávaly farmaceutické firmy, během války vydělávají zbrojařské firmy a po nich se nic nechce,” nechápe sedmašedesátiletý podnikatel s majetkem přesahujícím 4,4 miliardy korun.
Carbounion Bohemia předloni kvůli ztrátě přesahující 120 milionů korun dotoval a letos chce nadobro skončit s dodávkami energií pro koncové dodavatele.
„Ten byznys jsem začal omezovat už v roce 2021 a letos s ním zcela skončím. Už to dál nechci dělat,” vysvětluje ve velkém rozhovoru pro Forbes Česko.
Petr Paukner ve své kanceláři v pražském sídle Carbounion Group | Foto Jan Schejbal
Překvapil vás rychlý pokles cen energetických komodit v úvodu roku?
Osobně jsem podobný vývoj od druhé poloviny roku očekával. Od listopadu bylo jasné, že ceny uhlí i plynu půjdou dolů, pokud by teda nepřišla arktická zima nebo by se válka nerozšířila z Ukrajiny do celé Evropy. Proto jsem také s některými věcmi odmítl obchodovat.
Řada firem mi nabízela uhlí například z Austrálie, Indonésie, Kazachstánu, ale já je odmítl s tím, že než by doplulo do Evropy, poptávka a ceny ochabnou. Přesně to se stalo a dnes mají ti obchodníci, co do toho šli, nakoupené drahé uhlí, které teď mohou prodat jen za nižší ceny.
Budou ceny dál klesat?
Ceny klesly významně. Neřekl bych, že se tento pokles bude i nadále pokračovat. Až se nakoupené uhlí nebo plyn spotřebují, přijde nový psychický strach z toho, co přinese nová zima. A pokud by měla být mrazivá, tlak na růst cen bude samozřejmě vyšší.
Loňské ceny sice byly výsledkem obrovské paniky na trhu, na druhou stranu pokud jde o další vývoj, nebyl bych v případě spotové ceny plynu takovým optimistou, že se budou držet na super nízkých úrovních. LNG už jen kvůli své dopravě a regasifikaci bude vždy dražší, než byl ruský plyn.
Evropský průmysl stál na levných energiích a tato výhoda mu nyní skončila. I proto je pro mě teď důležité hlavně, jak se zachovají jednotlivé země v otázkách soběstačnosti výroby elektrické energie.
Česko po roce 2030 směřuje zejména k jádru a k obnovitelným zdrojům…
Evropské země včetně Česka se dostaly do situace, kdy chtějí v euforii zavírat uhelné elektrárny. To ale může mít dalekosáhlé negativní důsledky. Stačí se podívat na statistiky ČEPS za listopad, kdy moc nefoukalo ani nesvítilo sluníčko a obnovitelné zdroje vyrobily v Německu velmi nízké množství elektřiny.
Kdyby nebyly k dispozici regulovatelné zdroje, jako napři plynové elektrárny či uhlí, nastaly by v Německu obrovské potíže. Větrné a fotovoltaické elektrárny, tepelná čerpadla, akumulační baterie, to vše jsou výborné věci, ale při dnešní úrovni technologií nejsou samospasitelné. A pak tu jsou jaderné elektrárny, jejichž výstavba určitě nebude hotová do sedmi let.
Vláda by měla schválit v tomto roce novou aktualizovanou energetickou koncepci. Z toho, co prosakuje, to vypadá, že bude počítat s koncem uhlí v Česku v roce 2033…
Doufám, že zde zvítězí zdravý rozum a budeme pragmatičtí jako jsou Poláci, kteří budou mít uhlí do roku 2045. Ale nechci mluvit o datech. Jen chci říct, že když má něco skončit, tak k tomu musíme mít náhradu. A myslet si, že elektřinu dovezeme, je dost velká naivita.
Na dovoz elektřiny do deseti let poukazuje ČEPS ve své nové Analýze zdrojové přiměřenosti elektrizační soustavy do roku 2040. A připomíná, že bude nutné vystavit ještě v této dekádě nové elektrárny…
Velmi pravděpodobně nebudeme stavět nové uhelné elektrárny. To by se ekonomicky nevyplatilo, vzhledem k antifosilní politice Bruselu, která se ve svých cílech nemění a asi nebude měnit.
A plynové?
U plynových jde v podstatě o podobnou situaci. Osobně bych zpomalil trend uzavírání uhelných zdrojů. Protože i když se tu hovoří například o malých modulárních reaktorech, ani jeden z nich jsem ještě neviděl.
Pokud má někdo chuť postavit plynovou elektrárnu, tak ať si ji postaví. Osobně mám dobré vztahy se Sokolovskou uhelnou (SUAS Group, pozn. red.), které má v elektrárně ve Vřesové dva paroplynové bloky. Dne stojí, protože jim současné ceny elektřiny, plynu a povolenek neumožňují plusově hospodařit. A to jde o zařízení, které je postavené, vybavené technologiemi a připravené k okamžitému spuštění. Ani tak to zatím nedává ekonomický smysl.
Měli bychom si udělat analýzu, které zdroje nám vydrží nejdéle bez potřeby velkých investic, na jak dlouho nám vystačí uhlí, jaká je situace na trhu s plynem a dle toho je třeba nastavit novou koncepci, včetně jádra a obnovitelných zdrojů.
Z toho, co od vás slyším, byste tedy šel tou polskou cestou?
Ne úplně, ale měli bychom být trochu polsky pragmatičtější.
Loňský velmi turbulentní rok přinesl růst cen energetických komodit. Když se zeptám na vaši skupinu, jak přesně se situace odrazila na hospodaření Carbounion Group?
Loni se nám dařilo lépe než předloni – to byl vůbec nejhorší rok. Ale loni jsme zvýšili tržby z předloňských 9,2 miliardy na téměř patnáct miliard. A hospodářský výsledek před zdaněním je 480 milionů korun. Vrátili jsme se tak na úrovně před rokem 2021, kdy firma měla většinou roční zisk před zdaněním v rozmezí od 400 do 500 milionů korun.
Jak moc se na výsledcích odrazil růst cen komodit?
Odrazil se na tržbách, v zisku moc ne. Ale projevil se i nárůst prodaného množství. Prodalo se více uhlí, elektřiny a tak dále. Jednou ze strategických změn je však to, že vystupuji z obchodu energií pro koncové dodavatele. Ten jsem začal omezovat už předloni a letos s ním zcela skončím. Už to dál nechci dělat.
Proč?
V oboru byl před rokem 2021 velký boj o zákazníka. Dodavatelé se předháněli, kdo dá zákazníkovi lepší podmínky. A nejlepší podmínky znamenaly, že si zákazníci mohli nakupovat energie kdy chtěli, jak chtěli, kolik chtěli a předem smluvené kontraktní množství se stalo pouze orientačním.
Když ale přišlo to šílenství v podobě růstu cen energií, ekonomika si překvapivě stále vedla dobře a firmy měly hodně zakázek. To znamenalo, že odebíraly více energií, než bylo plánováno.
S žádnými koncovými zákazníky už neprodloužím smlouvu.
To pro nás jako pro obchodníky znamenalo dokupovat pětkrát dražší energie na trhu. Firmě Carbounion Bohemia jakožto obchodníkovi s energiemi situace způsobila už v roce 2021 obrovskou ztrátu. Loni už byla ztráta menší a od konce letošního roku ji nebudu mít vůbec. S žádnými koncovými zákazníky už neprodloužím smlouvu.
I to je kromě nárůstu prodejů v loňském roce jeden z důvodů výrazného nárůstu zisku celé skupiny za loňský rok. Zkrátka jsme neměli takové ztráty jako v předchozím období.
O jak velké ztrátě se bavíme?
Sto dvacet milionů korun za rok 2021. Naštěstí mi ztrátu vyrovnaly ostatní firmy z holdingu, kterým se dařilo.
Neuvažovali jste v období ztrát o ukončení činnosti jako Bohemia Energy a další dodavatelé?
Samozřejmě jsem mohl firmu také položit. Ale zařekl jsem se, že to nepřipadá v úvahu, nic takového na stará kolena dělat nebudu. Mám rezervy z minulosti, musím to s nimi přežít. Takže jsem se rozhodl dělat obchod, na kterém jsem tratil peníze. A poznal jsem, že tato branže je moc nebezpečná a může mi i do budoucna způsobit velké ztráty.
Celému holdingu Carbounion ale ve finále narostly tržby i zisk. Bude se vás týkat letos platná daň z mimořádných zisků?
Podle mých poradců to vypadá, že s největší pravděpodobností právě u Carbounion Bohemia. Považuji to za naprosto nepochopitelné rozhodnutí vlády i v tom kontextu, že během covidu vydělávaly farmaceutické firmy, během války vydělávají zbrojařské firmy… A po nich se nic nechce.
Navíc obchodník s energiemi i v dobách konjunktury negeneruje abnormální zisky, neboť nevyrábí a jeho marže musí vždy být konkurenceschopná. Tato daň pro energetické firmy je nebezpečná, protože si vezměte, z čeho zejména výrobci elektřiny budou platit potřebné investice do elektráren?
Jestli stát potřebuje peníze, měl zvýšit korporátní daň z dnešních devatenácti procent o dva tři procentní body. Peníze by získal a vůbec nic by se nestalo. Osobně to považují za nesystémové opatření.
Kromě obchodování s uhlím se také čím dál víc díváte do modernizace a rozvoje energetické infrastruktury. Této noze se dařilo jak?
Pokud jde o montáže, těm se loni nedařilo jako předloni, ale letos by měly vykázat růst. V tomto segmentu je to o počtu veřejně vyhraných tendrů. Letošek ale očekáváme velmi dobrý.
Investice do infrastruktury začnou nabírat na důležitosti i vzhledem k plánovanému rozvoji obnovitelných zdrojů energie a elektromobility. Nebude to jednou pro vás silnější noha než velkoobchod?
Myslím si, že ano. Ale v tomto oboru si musíte chvíli počkat, než vám firma začne plodit sladké plody. Musíte mít reference a ty nezískáte ze dne na den. Obor má určitě potenciál, přechod z makroenergetiky na mikroenergetiku vyžaduje spoustu montážních činností.
I proto jsem do něj před sedmi lety vstoupil a mám nyní tři montážní firmy. Dvě s E.ONem a jednu vlastní. Loni generovaly souhrnný obrat přes půldruhé miliardy – a to byl, jak jsem zmiňoval, špatný rok. Letos by to mělo být jednoznačně přes dvě až dvě a půl miliardy.
Jednu firmu máte také napůl se Sokolovskou uhelnou: SUAS Grid. V současnosti ale jednáte o majetkovém vstupu do SUAS Group. Už obchod nabyl konkrétnějších parametrů?
Vše se zatím vyvíjí dobře. Domluvili jsme se, že transakci dokončíme během jara. Zatím ale nechci být konkrétnější.
V médiích se nicméně objevilo, že byste měl získat řádově jednotky procent za stovky milionů korun.Proč chcete do skupiny investovat?
SUAS jde správnou cestou, jen je potřeba vše vybudovat. Hlavně se mi líbí, že to rodina Štěpánkových nevzdala. A pokud ke všemu mohu osobně přispět, tak rád pomohu, o čemž jsme se bavili i s Františkem Štěpánkem, když byl ještě mezi námi.
Nakonec zabrousím mimo energetiku a obrátím se k Dukle Praha, kterou vlastníte. Kvůli nevalným výsledkům se dlouhodobě spekuluje o prodeji. Jaký je aktuální vývoj?
Vývoj žádný není, rozhodně ne ze sportovního hlediska.
A z byznysového?
Obecně mi Dukla nedělá žádnou radost. A co s ní budu dělat dál? Vím, že za současných okolností je pro mě všeobecně špatnou záležitostí. Nedělá mi radost, nikam to nevede a stojí mě peníze.
Dukla je vlastně taková nechtěná, s armádou se nelze dohodnout. Z mých finančních prostředků jsme zhodnotili státní majetek o skoro padesát milionů korun – vytápění trávníku, renovace sedaček, vybudování umělého hřiště s umělou trávou… A výsledkem bylo, že nám neustále zvedali nájem.
Všichni myslí, že to dělám z lásky, ale je to spíše ze setrvačnosti.
Když jsem do Dukly vstoupil, dělal sto dvacet tisíc. Dneska je milion tři sta. Stadion není v dobrém technickém stavu a jediné, co se tam děje, je Memoriál Josefa Odložila jedenkrát za rok. Pokud jde o mládež, Praha 6 neprojevovala a neprojevuje o dění v Dukle žádný velký zájem – a přitom ve fotbalové je nyní pět set dětí.
Ono to ale souvisí s úpadkem celého sportu v Česku. Až děti budou nemocnější, třeba se někdo probudí. Politické elity nemají o rozvoj sportu dobrých pětadvacet let zájem. A nevidím, že by měl nastat obrat. Přijde mi, že si všichni myslí, že to dělám z lásky, ale je to spíše ze setrvačnosti. A ta setrvačnost někdy končí.
Jinými slovy – blíží se prodej klubu?
Nevylučuji to.
Kolik už jste v Dukle ztratil peněz?
Musel bych si to nechat spočítat. Dnes už možná půl miliardy.
Země galského kohouta se potýká s největším suchem od roku 1959, celý únor a začátek března tam vůbec nepršelo. Francouzský ministr pro ekologickou transformaci Christophe Béchu označil situaci za katastrofální. Voda je totiž klíčovým faktorem pro provoz jaderných elektráren, na jejichž elektřině je celá země včetně části Evropy závislá.
Francouzští meteorologové, úředníci, ale i energetičtí experti začali hlasitě bít na poplach. Země se totiž po extrémně suchém loňském létě potýká s extrémně suchou zimou. Situace zašla tak daleko, že v některých francouzských departmentech byla od března zavedena omezení, která mají zamezit nadměrné spotřebě vody. Ta přitom ještě nikdy tak brzo v úvodu roku nepřišla, typická jsou hlavně pro letní měsíce.
„Bijeme na poplach vzhledem k situaci, v níž se nacházíme, protože se blížíme ke konci období, pro které je obvyklé doplňování podzemních vod,“ řekl na konci února před novináři Béchu. Voda je přitom mimo jiné potřebná jako chlazení pro bezproblémový provoz jaderných elektráren, kterých má Francie na šedesát a při výrobě elektřiny je na nich závislá až ze sedmdesáti procent.
Francouzské jaderné elektrárny byly celý loňský rok pod drobnohledem energetiků, ale i běžných občanů, jelikož více než polovina bloků byla odstavená kvůli nutným bezpečnostním opravám. A to v době, kdy byla Evropa kvůli prudce zdražujícímu plynu ráda za každý gigawatt výkonu, který nacházela mimo plynové elektrárny.
V řeči čísel, loňská výroba jaderných elektráren ve Francii klesla z obvyklých 350 až 400 terawatthodin (TWh) o třetinu na zhruba 280 TWh a podle informací z listopadové prezentace ČEZ loni zapříčinily nárůst cen elektřiny v Evropě o zhruba dvacet eur na jednu megawatthodinu.
Francie je totiž členem propojeného evropského trhu s energiemi EEX, kam patří i Česko, a ostatní země tak do ní musely elektřinu vyvážet při zapojování dodatečných a drahých plynových zdrojů. Francie se proto loni poprvé po více než dvaceti letech stala importérem elektřiny.
V letošním roce by se produkce tamních jaderek měla podle odhadů díky postupnému zapojování opravovaných jaderných pohybovat v rozmezí od 300 do 330 TWh. Jenže nedostatek vody, která je klíčová pro chlazení reaktorů jaderných elektráren, tento cíl ohrožuje. Už loni musel být kvůli nedostatku vody v řekách snížen výkon fungujících bloků třeba i na polovinu.
I když do Francie v minulém týdnu dorazily kýžené deště, země má stále deficit v doplňování podzemních vod. Podle údajů, které uvedlo tamní ministerstvo pro ekologickou transformaci, Francouzi každým rokem odeberou z řek a podzemních vod přibližně třicet miliard kubíků ročně. Ty ale v posledních letech nestíhají přes na vláhu nejpřívětivější zimní měsíce dopršet či dosněžit.
Dlouhodobý průměr dostupné vody ve Francii je dle dat Metéo-France 208 miliard kubíků vody, v roce 2019 to bylo sotva 150 miliard a loni se tohle číslo už silně přiblížilo ke sto miliardám.
A letos by situace mohla být kvůli největšímu suchu za posledních 64 let ještě horší, protože podle Metéo-France bylo šestnáct z osmnácti posledních měsíců silně dešťově deficitních. I proto lidé zejména v jižních francouzských departmentech mají už dnes zákaz napouštět bazény, mýt auta nebo zalévat zahrady.
Pravdou ale je, že největší spotřebu vody má ve francouzském průmyslu a výrobě na svědomí zemědělství, ve kterém se s ní zavlažuje úroda, a právě jaderné elektrárny pro účely jejich chlazení. Z dat tamního ministerstva vyplývá, že v roce 2019 se na chlazení reaktorů využila polovina z celkové roční spotřeby vody Francie.
Zdroj: France24
Pravdou nicméně je, že voda, která je použitá na chlazení reaktorů a turbín se ve valné většině vrací zpět do ekosystému, ovšem problém nastává tehdy, pokud je málo vody v řekách. Jaderné elektrárny totiž odebírají vodu zejména z řek nebo ze zásobníků, nikoli z podzemní vody.
Pokud je málo vody v řekách, jaderné elektrárny mají dva problémy – jednak nemají dostatek vody na ochlazování reaktorů a jednak méně vody znamená i její rychlejší oteplování.
A pokud jaderné elektrárny ještě vypouštějí do už tak teplejší řeky ohřátou vodu z reaktorů, může to mít negativní důsledky na říční faunu a floru. A právě z těchto důvodů byly už loni omezovány výkony jaderných elektráren v zemi.
Pokud se toto stane i letos, což je ze současné optiky více než pravděpodobné, mohou se francouzské jaderky stát jakousi rozbuškou pro růst ceny elektřiny v Evropě a to zejména v letních a podzimních měsících. Tehdy totiž začne být jasnější, jestli si je Evropa schopna zajistit dostatek plynu i na příští zimu.
Na možné mezery v dodávkách upozorňují mnozí insideři, naposledy tak učinil v úterý na svém twitterovém účtu šéf Pražské plynárenské Martin Pacovský.
Včera jsem opět slyšel, že v Evropě může před další topnou sezónou chybět až 30 mld. bcm zemního plynu. O dodávky LNG budeme soutěžit nejen s Čínou, ale i s UK. Vše za spotové ceny.
I když má Evropa výchozí pozici díky vysoké úrovni naplněnosti zásobníků více než dobrou, pokud taková jistota na trhu nebude, a do toho dojde k omezování výkonu francouzských jaderných elektráren, může tato kombinace ceny vytlačit minimálně o desítky eur vzhůru.
Pro připomenutí, roční kontrakt elektřiny se před energetickou krizí pohyboval kolem padesáti eur za megawatthodinu, dnes po extrémním srpnovém výstřelku až na tisíc eur už několik měsíců osciluje kolem 150 eur. Ceny se tak stále pohybují třikrát výše.
Snad problémy Francie nezpůsobí růst cen až o stovky eur, jak jsme zažili právě loni i v srpnu. Však i tehdy k růstu cen přispěla právě absence elektřiny v Evropě z francouzského jádra.
Obchodní sankce zavedené po rozpoutání válečného konfliktu na Ukrajině se pro Evropany nejviditelněji a nejcitelněji dotýkají zejména energetických surovin. I když se starý kontinent loni zcela odstřihl od ruského plynu a podobné snahy jsou také u ropy a uhlí, kritici připomínají, že v otázce jaderného paliva je pětina evropských jaderných bloků stále závislá na Rusku.
S plánovaným boomem jaderné energetiky v Evropě včetně České republiky se navíc tato závislost může jen prohlubovat. Jak moc jsou kritické úvahy (ne)opodstatněné, si ukažme na aktuální situaci na trhu s jaderným palivem.
Jeho výroba sestává z několika částí a souhrnně ji označujeme jako jaderný palivový cyklus. Ten pokrývá vše od samotné těžby uranu až po uložení jaderného odpadu. Pro náš kontext je klíčová zejména situace na trhu s těžbou uranu, jeho obohacováním a samotnou strojní výrobu.
Už z tohoto rozdělení je patrné, že situace se nedá zjednodušit do výroku ohledně závislosti na jedné zemi, protože jen ta má zasoby uranu – důležité jsou i následné procesy.
Foto Forbes US
Žlutý uran na snímku je pomocí kyseliny sírové vylouhován z vytěžené rudy rozdrcené na prach. Po vysrážení je produktem koncentrát oxidu uranu ve formě žlutých až khaki pelet, ve kterých je přibližně pětaosmdesát procent uranu ve formě oxidu uraničito-uranového.
Jde o komoditu, obchodovanou na světových trzích, kde ji nakupuje například i skupina ČEZ provozující jaderné elektrárny Temelín a Dukovany. Cena uranu se na světovém trhu pohybuje kolem padesáti dolarů za libru, což je v přepočtu zhruba 0,45 kilogramu.
Například Temelín se dvěma reaktory o celkovém výkonu 2,2 gigawattu obměňuje osmdesát palivových souborů ročně, což v přepočtu vychází na zhruba čtyřicet tun uranu. Každý z nás tak ročně přispěje na zhruba čtyři gramy uranu pro Temelín.
V celém světě se ročně vytěží šedesát tisíc tun uranu. A samotné Rusko se krčí na chvostu největších světových producentů. Podle posledních dostupných dat Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA) byl v roce 2020 největším producentem Kazachstán s roční produkcí 19 500 tun uranu (43,7 procent celkové světové produkce), následovala jej Kanada (13,3 procenta) a Austrálie (12,2 procenta).
Rusko má podíl jen 5,5 procenta je až na páté pozici za Namibií (8,2 procenta). Těžba uranu v Evropské unii skončila v roce 2017 s vytěžením zásob poblíž Dolní Rožínky u Žďáru nad Sázavou, kde byl poslední činný uranový důl v Evropské unii.
Diametrálně odlišná situace už je v segmentu obohacování uranu. Na tomto trhu už dominuje Rusko. Uran, který se nachází v přírodě, má obvykle poměrně nízkou koncentraci uranu-235 (U-235), který je klíčovým izotopem pro výrobu jaderné energie. Pro využití uranu jako paliva v jaderných reaktorech je proto třeba ho obohatit: zvýšit podíl izotopu U-235 a snížit podíl izotopu uranu-238 (U-238).
Většina jaderných elektráren používá uran obohacený na úrovni mezi 3 a 5 procenty U-235. Bez obohacení by bylo použití uranu jako paliva pro jaderné reaktory velmi omezené, protože by nebylo možné dosáhnout dostatečně vysoké reakční rychlosti a tím ani dostatečného množství produkované energie.
Podle dat Světové jaderné asociace Rusku předloni patřilo první místo s 44,5 procenta, na druhém se umístila Evropská unie s 33,9 procenta (zejména Francie) a poté Spojené státy s 15,8 procenta.
Konverze a obohacení uranu kupodivu nejsou velkou raketovou vědou a náskok Ruska je dán zejména patrnou nadprodukcí a skutečností, že America i Unii polovina trhu stačí. Do budoucna se však s rozvojem jaderné energetiky dá očekávat, že podíly obou regionů vzrostou.
Pelety z obohaceného uranu nazývané jako jaderné palivo se skládají do takzvaných palivových tyčí, které už jsou čistým strojírenským výrobkem. Palivové tyče jsou vloženy do jádra jaderného reaktoru, kde probíhají řetězové jaderné reakce, při kterých se uvolňuje teplo, využívané následně k výrobě elektřiny.
V segmentu výroby jaderného paliva patří prim Spojeným státům (33,8 procenta), Francii (17,4 procenta) a na třetí pozici je Rusko (16,2 procenta). Z prvně dvou jmenovaných zemích si loni palivové soubory objednal i ČEZ pro Temelín, když uzavřel smlouvy na jejich dodávky se společnostmi Westinghouse a Framatome.
„Smyslem výběru více dodavatelů bylo především posílit energetickou bezpečnost České republiky a minimalizovat rizika výpadku dodávek,” uvádí pro Forbes mluvčí jaderné elektrárny Temelín Marek Sviták. Dodávky prvních palivových souborů se očekávají během příštího roku.
Palivový soubor pro jadernou elektrárnu zahrnuje nejen samotné palivové tyče, ale také další součásti nezbytné pro správnou funkci reaktoru. Patří sem například palivové kazety nebo obaly chránící před mechanickým poškozením či kontaminací, ale také regulační tyče, chladicí systémy, tlakové nádoby, čerpadla a podobně.
„Obecně se mohou palivové soubory různých dodavatelů v detailech lišit, nicméně vždy splňují jednotné základní technické parametry – rozměry, tvar, počet palivových proutků, úroveň obohacení. Lišit se mohou naopak například ve způsobu zajištění mechanické stability nebo využití paliva,” odvrací Sviták obavy, že by reaktory Temelína nebyly kompatibilní s palivem od jiných než ruských dodavatelů.
Jaderná elektrárna Dukovany | Foto ČEZ
Odlišná situace však panuje u jaderné elektrárny v Dukovanech. Do tamního reaktoru VVR 440 umí palivo v současnosti dodávat jen ruská firma TVEL. Na alternativním řešení už nicméně pracuje pracuje americká firma Westinghouse a poptávané je například i ze Slovenska nebo Finska, kde jsou v provozu totožné typy reaktorů.
Jaderné elektrárny v Česku běžně disponují zásobou jaderného paliva na dva až tři roky. Ze statistik je patrné, že ani v jedné části celého jaderného cyklu Rusko nedrží žádný monopol – a výjimku v podobě málo rozšířených reaktorů VVR 440 půjde rozbít.
Vysoké ceny elektřiny, rekordní výroba z jaderných zdrojů a hlavně mimořádný zisk z obchodování s komoditami na západoevropských trzích loni ČEZ pomohly k rekordnímu čistému zisku ve výši 80,7 miliardy korun při tržbách 288,5 miliardy korun. Meziročně šlo až o osminásobný růst.
„Loňský rok byl těžký pro všechny z nás, protože jsme procházeli bezprecedentní energetickou krizí,“ uvedl v úterý na tiskové konferenci k hospodářským výsledkům generální ředitel skupiny ČEZ Daniel Beneš. Jedním dechem ale dodal, že rekordní výsledky způsobené prudkým růstem cen energetických komodit v loňském roce se pozitivně odrazí na tom, kolik miliard letos skupina odevzdá státu.
Vše totiž směřuje k tomu, že ČEZ letos vyplatí nejvyšší dividendu ve své historii, která více než dvojnásobně převýší dosud rekordně vyplacenou dividendu ve výši 53 korun na akcii.
Zástupci skupiny při úterní prezentaci výsledků zopakovali aktuální dividendovou politiku, která počítá s výplatou 60 až 80 procent z čistého zisku z loňského roku, což by při horní hranici znamenalo 117 korun na akcii, tedy více než dvojnásobek té rekordní.
Nepůjde ale o jediné prostředky, které ze skupiny většinově ovládané státem letos přistanou ve státní kase. ČEZ tam pošle peníze i v rámci windfall tax a dalších odvodů.
Generální ředitel ČEZ Daniel Beneš na úterní tiskové konferenci | Zdroj: Jan Strouhal
„Za rok 2022 skupina ČEZ vytvořila rekordní hodnotu pro své akcionáře. Pokud by výše dividendy byla stanovena na horní hranici, bylo by mezi ně rozděleno 63 miliard korun. Stát jako majoritní akcionář by získal 44 miliard, s daněmi a odvody pak celkově více než 100 miliard korun,“ vypočítával Beneš.
„Velká část peněz půjde na pomoc s vysokými cenami energií, které jsou důsledkem ruské invaze na Ukrajinu. Díky mimořádným příjmům můžeme také rekordně investovat do výstavby silnic a dálnic nebo zvyšovat výdaje na obranu,“ uvedl v reakci na výsledky firmy premiér Petr Fiala na svém twitterovém účtu.
Avizovaných sto miliard, které mají přispět k zalátání děr ve státním rozpočtu, ale není záležitostí jednoho roku, nýbrž kombinací dvou let.
Jednak jde o dividendu ze zisku z loňského roku, která českému státu při zmíněném výplatním poměru přispěje dle odhadů 44 miliardami korun, a za druhé se jedná o příjmy z windfall tax a odvody z nadměrných cen výrobců elektřiny, které budou státu plynout v závislosti na vývoji hospodaření ČEZ v tomto roce. Windfall tax a další odvody totiž začaly platit až s letošním rokem.
A paradoxem je, že i při výplatě abnormálně rekordní dividendy zůstane ČEZ ze zisku pro sebe zhruba 16 miliard korun, což je více než celý předloňský neočištěný zisk, který činil 9,9 miliardy korun.
Je ovšem možné, že výplatní poměr se nakonec změní. O výši dividendy a jejím schválení totiž rozhodují akcionáři na červnové valné hromadě. A mezi nimi má nejsilnější pozici stát.
„Zatím uvádíme jen matematickou indikaci dividendy. Její návrh bude známý před valnou hromadou, a tudíž teď o její výši nemá cenu spekulovat,“ uvedl na závěr prezentace finanční ředitel ČEZ Martin Novák.
Česko má od minulého týdne vůbec první veřejnou vodíkovou stanici, kde si zájemci mohou během pár minut doplnit vodík do nádrží svých vozů. Slavnostní otevření sledoval i bývalý šéf O2 Czech Republic a zakladatel investiční skupiny Thein Tomáš Budník.
Jeho skupina se o vodík zajímá a ve spolupráci s logistickou Packetou, pod kterou spadá Zásilkovna, testují doručování vodíkovými dodávkami. Přesto vidí Budník využití vodíku hlavně v průmyslu nebo logistice – v individuální osobní dopravě už tak pozitivní není.
„Vidím příležitost pro vodík v oblasti hromadné dopravy, jako je železniční nebo městská hromadná doprava, kde budou mít dopravní prostředky možnost plnit vodík v jednom logistickém uzlu,” říká v aktuálním Forbes Byznys podcastu.
Investiční skupina Thein funguje tři roky a investuje zejména do informačních a komunikačních technologií a průmyslu 4.0. Dnes jsou ve fondu aktiva za zhruba miliardu korun, ale další rozšíření portfolia si Budník netroufne odhadovat, protože trh private equity investic podle něj zamrzl kvůli opatrnosti investorů a nerealistickým očekáváním majitelů a majitelek firem.
„Mají pocit, že se valuace nezměnily a často nepoučeni kreslí na tabuli grafy ve tvaru hokejek a říkají, že všechno špatné jako covid a krize pominulo a vše bude zalité sluncem,“ upozorňuje Budník v podcastu.
Proč se Tomáš Budník po odchodu z korporátu vrhl na investorskou dráhu? S kým se ve svém snažení spojil? Jaké firmy mají u Theinu šanci získat investici a které jsou dnes hlavní trendy, které se svými kolegy v Theinu sleduje? To vše uslyšíte v aktuálním Forbes Byznys podcastu.
Češi si mohou vzájemně pogratulovat. Společně totiž prošli zimou s takovým výsledkem, který nikdo z nich nepamatuje. Řeč je o zásobnících plynu, které se s koncem března opět začínají pomalu plnit a z kterých jsme za celou zimu nevyčerpali ani polovinu.
Plynaři starající se o české zásobníky tak letos nebudou mít tolik práce. Česko totiž vstupuje do další sezony, během které by velkoobchodníci měli naplnit našich osm zásobníků plynu na sto procent a přichystat se tím na příští zimu, s rekordním výsledkem.
Naplněnost zásobníků plynu určených pro Česko totiž během zimních měsíců neklesla pod padesát procent a dnes se pohybuje na hodnotě 51,6 procenta z jejich celkové kapacity 3,6 miliardy metrů krychlových.
„Pro srovnání, v loňském roce ve stejnou dobu byla naplněnost patnáct procent, takže je máme třikrát více naplněné než loni,“ uvedl místopředseda představenstva ČEZ Pavel Cyrani.
Horní modrá vlnovka znázorňuje naplněnost zásobníků v ČR za posledních deset let (v TWh) | Zdroj: Gas Infrastructure Europe
Důvody jsou nasnadě. Jednak jsme do zimy vstupovali s rekordně plnými zásobníky, dále se projevila klasická ekonomická poučka, že se vzrůstající cenou klesá poptávka, své způsobila i mírnější zima a také se na rekordním výsledku odrazila zodpovědnost Čechů. Ti alespoň částečně vzali za své doporučené úspory a drželi termostaty pod 20 stupni Celsia, navíc se bezpochyby projevil boom tepelných čerpadel a fotovoltaiky nejen v rodinných domech, ale i v průmyslu.
Spotřeba tepla, které se v Česku více než z jedné čtvrtiny vyrábí právě ze zemního plynu, podle aktuální Zprávy o provozu teplárenských soustav ČR od Energetického regulačního úřadu (ERÚ) meziročně klesla o dvanáct procent na nejnižší hodnoty za šest let, odkdy úřad data eviduje.
51,6 %
naplněnost zásobníků plynu určeného pro Česko k 22. 3. 2023
„V průmyslu se spotřeba oproti v roce 2021 snížila o 7,7 procenta, u domácností dokonce o 12,9 procenta. Vypíchl bych ještě sektor obchodu, služeb, školství a zdravotnictví, kde došlo k meziročnímu poklesu o 15,7 procenta,“ říká předseda ERÚ Stanislav Trávníček a dodává, že v rámci výroby tepla je patrný odklon jednak od uhlí, tak právě i od plynu.
„U zemního plynu, loni velmi drahého, došlo k meziročnímu snížení o 15,7 procenta,“ dodal. To vše se projevilo na celkovém poklesu spotřeby plynu v Česku v loňském roce o pětinu na 7,5 miliardy metrů krychlových, což je vůbec nejnižší hodnota za posledních osm let.
Vývoj spotových cen plynu na evropském trhu | Zdroj: TTF
K aktuálnímu plnění zásobníků pak přispívá i fakt, že spotová cena v posledních týdnech klesla ke 40 eurům za megawatthodinu na úrovně z léta 2021, což motivuje obchodníky nakupovat „levný“ plyn do zásoby. To je pozitivní zpráva i pro domácnosti a firmy, protože dříve nebo později se jim tento levnější plyn začne odrážet i na poklesu částek na fakturách za energie.
Česko dnes plyn ze zásobníků stále odebírá a stále občas převažují dny, kdy z nich odčerpáváme více, než do nich obchodníci vtláčejí. Ale ty s teplejším počasím postupně ubývají a kvapem se blíží den, kdy z nich přestaneme odebírat plyn úplně.
Pokud se podíváme na loňské statistiky Gas Infrastructure Europe, zjistíme, že jsme ze zásobníků přestali zcela soustavně odebírat plyn 15. dubna. Tak jako tak, letošní naplněnost už pod padesát procent neklesne.
To vše ale neznamená, že máme vyhráno. K nižší spotřebě plynu nám totiž pomohla teplotně příznivá zima a existují oprávněné obavy, že příští zimu se Evropa z pohledu nedostatku plynu opět trochu zapotí. Musí totiž nahradit výpadek ruského plynu, kterého ročně do Evropy v předválečných letech přitékalo zhruba 200 miliard metrů krychlových.
Už nyní proto probíhá přetahování Evropy o plyn LNG zejména s Asií, která je jeho tradičně největším odběratelem s roční spotřebou kolem 450 miliard metrů krychlových. Evropě tak mohou před zimou chybět miliardy kubických metrů plynu, což opět může spustit cenové šoky na energetických burzách.
V každém případě jsme si z pohledu naplněnosti zásobníků vydobyli velmi slušnou pozici k tomu, abychom příští zimu opět zvládli. A ukázali jsme, že když chceme, umíme být úsporní.
Zatímco cena lithia loni na světovém trhu prudce rostla, od listopadu zažívá pravý opak. Jen za letošní první kvartál propadla o polovinu a s každým novým dnem dál klesá.
A zatímco se analytici snaží najít důvody a odhadnout budoucí cenu tohoto bílého zlata, ČEZ právě rozhoduje o tom, zdali se v Česku někdy začne lithium těžit. Jeho rozhodnutí, které má přijít do konce roku, přitom bude mít dopad i na další firmy, které kolem Krušnohoří krouží.
Ceny uhličitanu lithného se na šanghajské burze koncem března propadly až pod 260 000 čínských juanů (v přepočtu 823 000 korun) za tunu, což je oproti konci roku více než poloviční sešup a vůbec nejnižší hodnota za poslední rok a čtvrt.
Mezi hlavní důvody patří hlavně přesvědčení trhu, že letos z důvodu konce pobídek k nákupu elektrických vozů v kombinaci s objevováním nových nalezišť bude letos patrný přebytek nabídky nad poptávkou.
„Čína je trvaleji slabá,“ říká k tomu analytik společnosti Fastmarkets Jordan Roberts. „Trh vyčkává na dopady snížení dotací na nová elektrická vozidla a je znepokojen nízkou důvěrou domácností, která souvisí s realitní krizí v zemi,“ dodává k důvodu letošních propadů.
Vývoj ceny tuny uhličitanu lithného od května 2017 v čínských juanech | Zdroj: Tradeconomics.comn
Je pravdou, že obchody s uhličitanem lithným, který se používá pro výrobu hydroxidu lithného využívaného v bateriích elektrovozů, ve větší míře probíhají mimo burzy v rámci bilaterálních smluv mezi samotnými dodavateli a odběrateli. Nasmlouvané kontrakty se ale více či méně odvíjejí od hodnoty lithia na světovém trhu. Z jedné tuny uhličitanu lithného lze vyrobit baterie pro zhruba dvě desítky elektrovozů.
Propady cen lithia tak mohou způsobit, že se definitivně rozplyne sen o dvou tisících miliard, kterými před pěti a půl lety šermoval Andrej Babiš a které se dle něj měly skrývat právě v podobě lithia v nalezištích u Krušnohoří.
Denní, měsíční a roční změny v cenách lithia v porovnání s jinými drahými kovy k 29. 3. 2023 | Zdroj: Tradeeconomics.com
Jenže realita je daleko jiná a byla už od samého počátku. V oblasti Cínovce a Slavkovského lesa sice naše země má zásoby lithia v objemu až 1,4 milionu tun, ovšem o tom, jestli bychom na jeho těžbě vydělali a jestli se tak vůbec vyplatí začít do země kopat, se teprve rozhodne.
Hlavním hybatelem dalších událostí bude energetická skupina ČEZ, která si před dvěma lety nechala zpracovat studii proveditelnosti. Poslouží jako hlavní vodítko k tomu, jestli se management skupiny k těžbě odhodlá, a pokud ano, jakou metodu zpracování lithia ve finále zvolí.
„Projekt pokračuje dle plánu a letos chceme rozhodnout. Rozhodnutí bude předcházet dokončení finální studie proveditelnosti, na které se pracuje, a příprava financování projektu,“ uvedl pro Forbes mluvčí ČEZ Roman Gazdík.
Pokud by ČEZ nakonec viděl v těžbě lithia u německých hranic ekonomický smysl, spustil by tím lavinu aktivit dalších společností, které na jeho finální reakci čekají. Na druhou stranu, pokud ČEZ zahájení těžby odmítne, pravděpodobně tím skončí i snahy ostatních firem.
Lithium | Foto Profimedia
Ve startovních blocích je připraveno více subjektů, mezi nimi mimo jiné Geomet patřící právě ČEZ nebo Cínovecká deponie, která spadá do investiční skupiny RSJ Karla Janečka.
„Nemáme nové informace. Myslím, že hlavní info vzejde z ČEZ,“ reagoval na dotaz Forbesu spolumajitel RSJ Libor Winkler, který má investice do těžby lithia v rámci RSJ ve své agendě.
Ovšem těžba také není tím správným označením, protože evokuje doly. V případě Cínovecké deponie jde jen o povrchové přesívání takzvaných lithných písků, z kterých se má uhličitan nebo finální hydroxid lithný chemickým louhováním získávat.
A tady je právě jeden z problémů – nejde jen o samotné dobývání horniny, ale i o následující procesy získávání lithia pomocí chemického a k životnímu prostředí nepříliš přívětivého louhování. Zjednodušeně řečeno, v Česku by musela vyrůst nová chemička, protože tu žádná taková dnes není.
„Jádro celé věci je v tom, že v současnosti vlastně vůbec neznáme detailní náklady na vybudování infrastruktury pro zpracování lithných písků. Tím pádem ani náklady potřebné na získání finální komodity, což je hydroxid lithný nebo uhličitan lithný,“ vysvětloval Winkler v rok a půl starém rozhovoru pro Forbes.cz.
O lithiu se dlouhá léta hovoří jako o kovu budoucnosti v souvislosti s očekávaným rozvojem elektromobility a lithium-iontových baterií. I když se daleko největšími nalezišti může pyšnit Chile nebo Austrálie, podíl Česka na světovém trhu by nebyl zanedbatelný. Podle dostupných údajů se pod Krušnými horami skrývají zhruba tři procenta světových zásob. Jenže ty se každým rokem rozšiřují.
Poslední velký objev lithia ohlásil nedávno na svém území Írán. Průzkumníci tam lokalizovali naleziště s 8,5 milionu tun lithia, což představuje zhruba desetinu současných světových zásob a Írán by to zařadilo na druhou pozici za Chile. Lithia je tedy ve světě dostatek, a i proto jeho cena klesá. Investoři dnes hledají její budoucí novou rovnovážnou úroveň.
Navíc si musíme uvědomit dnešní „zelenou“ realitu. Vše, co je škodlivé k životnímu prostředí, je zejména v Evropě finančně znevýhodňováno.
Už dnes nemohou uhelné skupiny získat od bank úvěry na chod či rozvoj svého byznysu, tak proč by tomu mělo být jinak v případě těžby lithia, která je také značně neekologická? I z tohoto důvodu se jeví jako logické, že by do případné těžby musel vstoupit stát i s pobídkami pro tento sektor.
ČEZ dle oficiálních i kuloárních informací těžit lithium skrz Geomet chce. Šéf Severočeských dolů Ivo Pěgřímek, které patří pod ČEZ a pod něž spadá právě Geomet, v minulém roce uvedl, že firma je do projektu připravena investovat až čtrnáct miliard korun a že by těžba mohla začít za tři roky.
Vše se děje v době, kdy se rozhoduje i o případném vystavení továrny na výrobu baterií pro elektrovozy, takzvané gigafactory. O jedné zde uvažuje automobilový koncern VW, další má v úmyslu postavit právě ČEZ místo odstavené uhelné elektrárny v Prunéřově.
„V tuto chvíli probíhá demolice Elektrárny Prunéřov 1 pro přípravu pozemku pro plánovanou gigafactory. Technologického partnera hledáme,“ dodal k tomu mluvčí ČEZ Gazdík s tím, že záměry v podobě těžby lithia a vybudování gigafactory nejsou podmíněné. To znamená, že pokud by ČEZ rozhodl, že lithium těžit nebude, neznamená to automatický konec pro gigafactory.
Věci se dávají do pohybu i na druhé straně hranic. V únoru šéf německé společnosti Zinnwald Lithium PLC Anton du Plessi uvedl, že jeho firma zajímající se o těžbu lithia na německé straně do konce roku předloží studii proveditelnosti. Firma tam chce ročně těžit až na dvanáct tisíc tun uhličitanu lithného.
